Lubomír Zaorálek ve svém zamyšlení vykresluje obraz světa, který se podle něj rychle vzdaluje řádu založenému na pravidlech a institucích. Místo nich se do popředí dostává moc, obchod a přímý nátlak. To, co dříve fungovalo jako samozřejmý rámec mezinárodních vztahů, se začíná rozpadat a nahrazovat novým, tvrdším modelem.

Za klíčový symbol této proměny považuje Zaorálek myšlenku takzvané Rady míru, s níž přicházejí Spojené státy. Nejde o instituci ve smyslu mezinárodního práva, ale o politickou konstrukci, která obchází dosavadní struktury. Podle Zaorálka tím Amerika dává najevo, že stávající bezpečnostní architekturu považuje za zbytečnou a nefunkční. Rada bezpečnosti OSN v tomto pohledu ztrácí význam, protože nevyhovuje nové logice moci.


V této souvislosti Zaorálek připomíná historickou paralelu se Světovou radou míru z dob studené války. I tehdy šlo o projekt, který měl jasného sponzora a jasně vymezené hranice mezi přáteli a protivníky. Podle něj dnes Spojené státy vytvářejí podobný tlak na státy, aby se jednoznačně vymezily a zvolily stranu.

Dalším bodem, který podle Zaorálka prohlubuje krizi, je otázka Grónska. Požadavek Spojených států na jeho přivlastnění označuje za geopolitickou nálož, která má potenciál rozmetat evropskou jednotu. Nejde jen o území, ale o precedens. Pokud by Evropa ustoupila, potvrdila by, že tlak silnějšího je legitimním nástrojem politiky.

Zaorálek zároveň konstatuje, že Evropa není jednotná. Už nyní je patrné, že jednotlivé státy volí rozdílné přístupy. Zatímco část by se přiklonila k tvrdému postoji, jiné jsou připraveny uzavírat bilaterální dohody a hledat vlastní cestu. Tento rozpor podle něj oslabuje jak Evropskou unii, tak NATO.
Výsledkem této krize podle Zaorálka pravděpodobně nebude otevřená konfrontace, ale přizpůsobení. Evropa se bude snažit udržet americkou podporu, zejména v otázce Ukrajiny, a za tuto podporu bude ochotna ustupovat v jiných oblastech. Ne proto, že by chtěla, ale proto, že nemá dostatečnou sílu ani odvahu jít proti Spojeným státům.

Zaorálkovo zamyšlení tak nepůsobí jako popis budoucích plánů, ale jako varování. Varování před světem, v němž se mezinárodní politika znovu mění v hru o moc, peníze a poslušnost. Světem, kde instituce slábnou a kde se státy znovu musí ptát, kam vlastně patří.