Komentář Zdeňka Ertla přináší znepokojivý pohled na současné nálady české veřejnosti. Přestože většina lidí pociťuje obavy ze zhoršující se bezpečnostní situace a nedůvěřuje schopnostem mladé generace zvládat krizové situace, ochota občanů osobně se zapojit do obrany státu prudce klesá. Ertl ve svém článku pro Prvnizpravy.cz upozorňuje na hluboký nesoulad mezi politickými proklamacemi a reálným naladěním společnosti a zdůrazňuje, že bez systematické přípravy a posilování odolnosti obyvatel zůstane i sebelepší strategie pouhou teorií.
„Obavy ze zhoršující se bezpečnosti rostou, ale ochota podílet se na obraně státu klesá. Nový průzkum agentury SANEP odhaluje hluboký nesoulad mezi politickými proklamacemi a skutečným naladěním české veřejnosti.
„Obavy ze zhoršující se bezpečnosti rostou, ale ochota podílet se na obraně státu klesá. Nový průzkum agentury SANEP odhaluje hluboký nesoulad mezi politickými proklamacemi a skutečným naladěním české veřejnosti.
V celé Evropě sílí debaty o bezpečnosti, hrozbách a připravenosti společnosti na krize. Česká vláda navyšuje výdaje na obranu, přijímá strategické dokumenty, hovoří o aktivních zálohách, branné výchově na školách a zvažuje obnovení základní vojenské služby. Jenže nálada ve společnosti se ubírá jiným směrem. Zatímco politická rétorika varuje před blížící se krizí, většina obyvatel České republiky nejenže nevěří ve smysl aktivní obrany, ale ani se nechce osobně na obraně jakkoli podílet.
Nový průzkum agentury SANEP na reprezentativním vzorku 2 900 obyvatel starších 18 let přináší konzistentní, ale znepokojivé výsledky: Češi se bojí, ale nehodlají nic podniknout.
Podle dat vnímá 37,5 % respondentů bezpečnostní situaci jako zhoršující se a dalších 55,3 % jako „spíše zhoršující se“. Více než 92 % lidí tedy žije v pocitu, že svět kolem nich je méně bezpečný než dříve. Tato obava by logicky měla vést ke zvýšenému zájmu o obranyschopnost státu i o osobní připravenost. Místo toho ale přichází zásadní zlom.
Na otázku, zda mají dnešní děti a mládež potřebné dovednosti pro zvládání krizových situací, odpovědělo 70,1 % respondentů „rozhodně ne“ a dalších 22,9 % „spíše ne“. Tedy více než 93 % populace nevěří, že mladá generace dokáže zvládnout reálnou krizi. Přesto většina obyvatel odmítá, aby se mládež učila zacházet se zbraněmi: 53,7 % odpovědělo „ne“ a 25,2 % „spíše ne“. Pro výuku střelby je pouze 5,9 % respondentů a 12,4 % je „spíše pro“.
Ještě výraznější odmítnutí přichází u osobní účasti na systému obrany. O vstupu do aktivních záloh Armády ČR rozhodně neuvažuje 92,3 % respondentů a další 3,9 % kvůli časové náročnosti. Dobrovolné vojenské cvičení odmítá 91,6 %. V praxi to znamená, že naprostá většina obyvatel nechce mít s obranou státu vůbec nic společného – ani symbolicky, ani fakticky.
Jak upozorňuje vojenský stratég Edward Luttwak, dnešní „post-hrdinská“ generace není jen produktem sociálních sítí a konzumního prostředí, ale také výsledkem vzdělávacího systému, který opustil pojmy jako vlast, služba, obrana či povinnost. Branná výchova ze škol zmizela, výuka první pomoci a krizového řízení je okrajová a o sebeobraně se téměř nemluví. Rodiče často odmítají i pouhou představu, že by jejich děti měly držet zbraň – i v rámci řízené výuky bezpečnostní gramotnosti.
V důsledku toho stojí Česká republika před situací, kdy vláda plánuje posilování odolnosti společnosti, ale veřejnost o něj nemá zájem. Lidé uznávají, že svět je nebezpečnější, ale nechtějí se aktivně podílet na jeho ochraně. Chtějí být chráněni, ale nechtějí chránit. Nejenže odmítají osobní účast, ale ani nesouhlasí s tím, aby se jejich děti učily základní dovednosti pro přežití a sebeobranu.
Je však třeba si uvědomit, že tuto neochotu nelze nahradit penězi ani technikou. Žádný dron, tank ani radar nemůže suplovat komunitu lidí, kteří věří v obranu své země a jsou ochotni jí něco obětovat – třeba jen víkend v zálohách. Každá krize, ať už vojenská, přírodní nebo technologická, se nakonec dotýká konkrétních lidí. A pokud nejsou připraveni – fyzicky, psychicky i občansky – stát se aktivní součástí obrany, zůstane i ta nejlepší strategie jen na papíře.
SANEP tento rozpor nepoukazuje poprvé. Ale v roce 2025, uprostřed války v Evropě, narůstajících kybernetických hrozeb a zvažovaných odvodů, získávají tato čísla mimořádný význam. Pokud společnost zůstane pasivní, individualistická a odmítající přímou účast, žádná miliardová investice do obrany jí nezaručí bezpečnost. Nejdřív se musí změnit vůle lidí. Jinak zůstane stát jen papírovým tygrem.
Je stále zřejmější, že Česká republika potřebuje ucelenou národní strategii, která by systematicky rozvíjela fyzickou, psychickou i občanskou připravenost obyvatelstva na krizové situace. Dosavadní přístupy jsou roztříštěné mezi různá ministerstva a často se zaměřují jen na institucionální obranu, zatímco role běžných občanů zůstává opomíjena. Přitom právě v době reálných hrozeb se ukazuje, jak zásadní je mít obyvatelstvo, které je odolné, fyzicky zdatné, technicky gramotné a schopné spolupracovat v komunitě.
Taková strategie by měla podporovat nejen výuku první pomoci a krizové gramotnosti, ale také pohybovou zdatnost, základní technické dovednosti a aktivní občanskou účast v ochraně společnosti. Nestačí mít vybavenou armádu, pokud většina populace neví, jak reagovat při výpadku infrastruktury, kybernetickém útoku nebo přírodní katastrofě. Odolnost státu začíná u každého jednotlivce - a bez systematického vedení a podpory ze strany státu se tato schopnost přirozeně nevyvine,“ napsal Zdeněk Ertl.
(Zdeněk Ertl, prvnizpravy.cz, foto: ze)
