Nehledejme proč tomu tak je. Je to dost složité a psychologové, psychoanalytici a psychiatři se často mýlili, když určitý typ humoru chtěli definovat jako charakteristický znak určité skupiny obyvatelstva.
Kdybychom se z našeho historického okénka rozhlédli jen po svém nejbližším okolí, překvapilo by nás, jak pestrá směsice situací, nápadů a veselí nás obklopuje, aniž si často uvědomujeme, že jsme součástí humoru. Tedy humores po starořecku. Neboli ideálního souladu čtyř základních tekutin, které jsou, nebo alespoň si to naši předkové mysleli, podmínkou existence normální osobnosti an sich anebo čehokoliv a v jakémkoliv společenském prostředí.
Nemusíme se příliš vzdalovat krásám českého jazyka, je to přece, jak říkal Pavel Eisner, chrám i tvrz. A můj přítel Michal Černoušek, narozený čtrnáctého srpna 1945, a dnes už také nebohý, psycholog a vysokoškolský učitel, si dal práci, bohužel nedokončenou, a popsal Sny a snění (1988) a později i Šílenství v zrcadle dějin (1994). Oba tito generačně si vzdálení autoři se uměli dotknout tajemných zákoutí českého jazyka a objevit mnohostrannost socializace některých lidských činností.
Prvnizpravy.cz - Zdeněk Zbořil: Démos, národ a státy – nový začátek nebo začátek konce
Jistě by se oba také divili, jak je možné, že lze používat tzv. televizní češtiny, kterou je násilí na jazyce, které se šíři rychleji než jakákoli jiná infekce či pandemie. Nejde jenom o komické předjímání výzev, komunikaci komunikace, kterou nicméně dáme, prosadíme nebo prosedíme, ale i o rafinovanější rétorické figury jako jsou předsudečná nenávist, extremistický obsah a extremismus jako takový i ve všech jeho myslitelných i nemyslitelných podobách. Jednodušeji řečeno, jde o stále se opakující úpornou snahu zbavit jakýkoliv projev lidské bytosti jeho humores, které se objevuje v sociálním prostředí nejrůznějšího modu.
Oba vzpomenutí autoři, také podivnou shodou okolností, předpokládali, že může dojít k lingvisticko antropologickému úkazu a že český jazyk bude jednou zbaven ironie a humoru úřední cestou. Zvrhlost zákonodárců, abychom neurazili, řekněme také jen lenost justiciárů a byrokratů, odcizily češtinu schopnosti sdělovat, ale také nám sdílet různá mnohá sdělení. Proto se do našich dialogů dostává humor a smích zadními vrátky. Mnozí z nás se pak snaží uniknout ze své jazykové samoty pomocí nejjednodušších pomůcek.
Zejména soudci a žalobci se stali obětí své víry, že umějí vykládat nejen ideologii, ale i ironii, která byla a je typická pro českou literaturu. Od Podkoního a žáka, Havlíčkových epigramů, oceněných dočasným vyhnanstvím, podivuhodných Haškových povídek, Kunderova Žertu až po hříčky Jana Vodňanského a Petra Skoumala.
Mluvil jsem tuhle s červotočem, jenže už nevím přesně o čem
a taky přesně nevím proč a jestli to byl červotoč.
To jsou verše, které vyděsí nejednoho současného státního zástupce a soudní ctihodnost od nejnižší úrovně po tu nejvyšší – nejústavnější.
A pokud jde o tu češtinu, pak připomínám Eduarda Basse - Kdybych já byl aspoň Arnošt Procházka, netrápila by mne tato otázka. Teď je ale po mě veta, když mu přijdu pod klepeta, tak mi napráská.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
