Do posledních dnů svého života byl tento významný představitel duchovního života České země napadán, že sloužil zádušní mši za zavražděného Charlieho Kirka, osobního přítele prezidenta Spojených států Donalda Trumpa, významné osobnosti světové politiky, která je u nás některými desorientovanými reprezentanty státní moci považovaná za odpudivou. Podobně byl pan kardinál pomlouván, když umožnil přednášku ve stejném duchovním prostoru prof. Petra Piťhy o současné bídě našeho světa a jeho uchvatitelů z kulturního podsvětí. Zejména pak těch, kteří sami sebe považují za oprávněné soudit a odsuzovat své bližní nejen morálně, ale i pro jejich domnělou nedostatečnost vykonávat své poslání.

Není to tak dlouho, kdy byl pozdější kardinál Duka kritizován, že se stal oleandrem nebo fikusem v prezidentské pracovně Pražského hradu a denuncován prostřednictvím jakéhosi opovědného listu u Svatého stolce ve Vatikánu.  Bylo také nepočítaně vulgárních urážek, kterých se mu dostalo z brněnského divadelního prostředí jen proto, že považoval jednu avantgarně alternativní performanci z dovozu za bezohlednou k citům věřících stejně jako  osob vážících si symbolu české státnosti. Skončilo to až soudním řízením, ve kterém padl nedůstojný rozsudek doprovázený ještě nedůstojnějšími komentáři z okruhu čtvrté moci,  za kterou se dnes mediální sféra bezostyšně považuje.

Seznámil jsem se s budoucím kardinálem a primasem pražským na jaře roku 1968, kdy se skupinou svých kolegů z litoměřického kněžského semináře přijeli do Prahy setkat se se studenty Karlovy university, kteří tehdy patřili mezi radikální kritiky tehdejšího politického režimu. Jejich návštěvu zprostředkoval Václav Benda, otec dnes aktivního poslance Marka Bendy,  který se tehdy stal prvním předsedou Akademické rady studentů FFUK (ARS) a na rozdíl od revolučních jednotlivců studentského hnutí nepropadl trockisticko-maoistickému poblouznění.

Dominik Duka se pohyboval v jiném kulturním prostředí než tehdy fanatičtí studentští obdivovatelé Che Guevarry a Ho Či Mina, ale i to stačilo, že byl mezi těmi, kterým věnovala státní moc svou pozornost. I tito lidé tvořili společenství, které detailně popsal Gordon H. Skilling ve své typologii opozičních hnutí ve své Czechoslovakia´s Interrupted Revolution (1975),   dodnes ještě spíše opomíjené než studované.

Rozloučení s kardinálem Dukou mělo i pro pamětníky této nevzpomínané minulosti svůj půvab. Auditorium bylo, zdá se,  až přísně sestavené z různých segmentů církevního, civilního i vojenského společenství, ale nelze tvrdit, že nebylo reprezentativní. Žijící prezidenti ČR se zúčastnili všichni, i když to vyžadovalo náročné rozhodování jak naložit s jejich dámským doprovodem, s ohledy na stav zdraví a schopnost důstojně reprezentovat tento úřad při této smutné, ale také trochu slavnostní příležitosti.

Prezidentskou část smutečních hostů reprezentoval svým projevem Václav Klaus, který se i lidem nepolitickým mohl zdát tím nejlepším, co Václav Klaus v posledních letech pronesl. Jeho akcent na velkou osobnost Dominika Duky vstupující do dějin země a celého českého národa byla neokázalá, ale na rozdíl od všech přítomných a vystupujících ceremoniářů poetická a osobní v zájmu odpovědnosti k Dukovu vlastenectví katolického kněze, který patří k jednomu z významných fundamentů dějin české existence.

Také přítomní představitelé politického života země byli součástí této výzvy k odpovědnosti, i když vedle sebe seděli třeba MNO Černochová a pánové Okamura, Babiš a Výborný. Asi bylo důležité vidět, že nepřišel předseda vlády Petr Fiala, nebo nebyl ČT představen jako přítomný, podobně jako jiní, které jsme mnozí v katedrále vlastně ani vidět nechtěli. 

Časově byl ceremoniál náročný, ale doufejme, že zejména přítomní politici naslouchali slovům Václava Klause pozorně a uvědomili, jak složité a zodpovědné je stát se vzorem chování v obci, jejímž cílem je, řečeno s klasiky, sdružování se za účelem nějakého dobra. A že, i když je někdy k tomu vůle silná, nemusí se to podařit.