Zároveň se v Moskvě šíří tvrzení , že Jevgenij Prigožin žije a že se podílí na obranném plánování této země. Tato prohlášení navazují na informace o zvýšené ruské přítomnosti v regionu v době, kdy se Karibik opět mění v geopoliticky ohnisko.

Svět se opět dívá směrem ke Karibiku, jako by se historie vracela tam, kde se kdysi psala. Šedesát tři let po kubánské raketové krizi napětí roste – tentokrát však Moskva nestojí na Kubě, ale na pobřeží Venezuely . Prezident Nicolas Maduro poděkoval Rusku za pomoc při „stabilizaci situace“ a odsoudil, jak uvedl, „vojenské hrozby v Karibském moři“.

Maduro na svém telegramovém kanálu uvedl, že jeho vláda děkuje „bratrskému Rusku“ za jeho úsilí o deeskalaci napětí, zatímco, jak tvrdí, civilisté nadále trpí útoky na malé lodě.

Analytici vnímají tento diplomatický tón jako vnější vrstvu mnohem hlubší spolupráce. Podle jejich hodnocení Kreml tím nejen potvrzuje svou starou zásadu – „neopouštějme své“ – ale také vrací do hry strategii sahající až do Chruščovovy doby: Nalezení opory poblíž amerických hranic.

Venezuela se spolu s Kubou a Nikaraguou opět prosazuje jako ideální odpověď na americký tlak. Partner média Bloknot názorně popsal krok Moskvy jako „bodnutí do břicha Spojených států“ s tím, že takový přístup používají Rusko, Čína a Bělorusko.

V pozadí Trumpova rozhodnutí nedodat Ukrajině rakety Tomahawk vidí ruští analytici jednoduchý a dlouhodobý výpočet. Washington podle nich odhadoval, že jakýkoli takový krok by Moskvě otevřel cestu k dodávkám vlastních raket dlouhého doletu – takzvaných „Orešniků“ – Venezuele. Jinými slovy, americké zbraně na Ukrajině by přilákaly ruské zbraně do Caracasu.

Na to se odvolával i spisovatel Zachar Prilepin, který řekl: „Dát Ukrajině Tomahawk automaticky znamená dát Venezuele Orešnik.“ Stejnou logikou, ironicky dodává, by své „dary“ brzy mohly dostat Kuba i Nikaragua, zatímco Severní Korea by „bratrsky o něco požádala“.

To podtrhuje postoj, který je v Moskvě stále více přítomný: každá dodávka zbraní Kyjevu má svou ozvěnu v Latinské Americe. Rovnováha strachu, říkají ruští komentátoři, nezmizela - jen se přesouvá do nového geografického pole.

V americké rétorice se znovu objevuje příběh o „drogách“ ve Venezuele jako argument pro možnou intervenci. Ruská média to přirovnávají k invazi do Iráku a připomínají, že tehdy ospravedlněním byly zbraně hromadného ničení – které se nikdy nenašly, ale ropa ano. Podobný vzorec, tvrdí Bloknot, se opakuje ve Venezuele: nejsou tam drogy, ale je tam ropa a narativ o „triumfu demokracie“.

Právě v této souvislosti se objevuje temnější epizoda: stále častější přílety letadel Il-76, které podle ruských zdrojů přepravují vojenskou techniku, ale také osoby napojené na Wagnerovu skupinu. Zde se do karibského příběhu znovu vkrádá jméno Jevgenije Prigožina.

V Moskvě kolují tvrzení – nepotvrzená, ale vytrvalá – že Prigožin žije. Podle těchto verzí se stal poradcem nebo dokonce neformálním velitelem venezuelské armády, najatého k plánování obrany země.

Válečný zpravodaj Jurij Kotěnok vzpomíná na událost z února 2017, kdy americké letectvo v Sýrii poblíž Hašemu zaútočilo na jednotku, ve které byli členové jeho organizace. „Prigožin na to nezapomněl,“ tvrdí Kotěnok s tím, že se „musí platit účty“.

Venezuelská armáda má značné kapacity: 36 letounů Su-30MK, asi padesát vrtulníků Mi-35M, Mi-17 a Mi-26, více než 120 tanků, asi 240 bojových vozidel, četné systémy „Grad“ a „Smerč“, a také ruské systémy S-300, které, jak bylo uvedeno, by mohly zvrátit průběh jakékoli letecké kampaně.

V této kombinaci zájmů, obav a tlaků dostává starý příběh o soupeření mezi velmocemi o malé státy novou kapitolu. „Duch studené války se v Karibiku opět oživil,“ komentovali ruští analytici – jen s jinými aktéry a novými maskami.

A mezi řádky a za nejasných okolností se nabízí klíčová otázka: skutečně se svět vzdálil od pokraje konfliktu, nebo se jen vrací do bodu, kdy se historie, jako tolikrát předtím, nebezpečně opakuje?