Heidegger  sice trochu koketoval s německým nacismem, ale měl své obdivovatele v ještě socialistickém Československu a mezi rozpouštějícími a vypouštějícími agenty tohoto prý slovy sovětského MZV Vjačeslava Molotova, mrzského zplozence versailleského systému.

Prvoplánové zneužití této heideggerovské citace zde používáme jako provokaci, která má s původní myšlenkou německého filosofa společnou jen skepsi, která se objevuje v přemýšlení, neříkejme filosofování, těch, kteří prožívají současný kostižerný stav evropské civilizace.

Nemusíme se vracet do tisícileté minulosti tohoto regionu, ale stačí, když si připomeneme, že po útoku Japonců na Francouzskou Indočínu a v době okupace této země japonskou armádou a vichystickými Francouzi, k nezávislosti Vietnamu přispěl také japonský program Velké sféry společné asijské prosperity. Mimo jiné i proto, že podporoval nacionalistické tendence v přesvědčení, že to pomůže vzniku proti-evropských politických hnutí. To se podařilo jen částečně, ale pravda je, že nejen na území dnešního Vietnamu, ale i v sousedním Laosu a Kambodži, a za přispění anglo-amerického ovlivňování situace v celé jihovýchodní Asii, nesmělá národní hnutí skutečně začala vznikat.  Ve Vietnamu to mělo díky Ho-či-minově cestě od versailleských ujednání k socialistické světové revoluci, podle našeho názoru, význam nejdůležitější.
To, co po tom následovalo je popisováno velmi dramaticky, protože se vše stalo součástí „studené války“, studenými i přehřátými epizodami třicetileté války všech proti všem,  v prostoru, který se po francouzské epizodě změnil ve válku americkou. Nebo přesněji ve válku americko-vietnamskou, za účasti Sovětského svazu a s rostoucí pomocí síly partyzánských válek programově řízených Mao Ce-tungovou „teorií partyzánské války“. Teorii později citovanou i na evropských a amerických bojištích studentů a mládeže a také bohů establishmentu vlád a občanů, kteří, kupodivu, v tomto nerovném boji zvítězili jen omezeně.

Málokdo tehdy věřil, že se to může podařit a kdo viděl Vietnam na konci osmdesátých let minulého století vyprávěl děsivé historky o tom, co se v této zemi událo. Vietnam měl ale jednu výhodu, oproti mnoha zemím světa, které se stále ještě dnes domnívají, že mohou exportovat do vzdálených zemí svoje hodnoty a představy o státním, politickém a ekonomickém uspořádání. Vietnamcům nechyběla hrdost, a když dokumentarista Karel Bednář dělal interview s „vítězem americké války“ ve Vietnamu generálem Võ Nguyên Giápem, a ten se ptal proč právě s ním, dal mu trochu ironií obohacenou odpověď, že je jedním z největších vojevůdců 20. století. Generál Giap se stejnou lehkostí odpověděl, že se mýlíme, protože on není jeden z, ale on je největší generál této doby. Protože porazil Japonce, Francouze, Američany a jejich spojence a konečně i Číňany… a kde jsou ještě další, kteří zůstali neporaženi? 

Ještě v devadesátých letech minulého století byla cesta z jihu na sever Vietnamu, nebo ze severu na jih, dobrodružstvím na neexistujících silnicích, mostech a až na několik oblastí těžících z dočasného pobytu americké armády, postrádající infrastruktury v nejširším smyslu tohoto slova. Jen o deset let později české babety už nahradily japonská motokola dovážená z Thajska. A o dalších deset let později začal automobilový boom, se kterým země začíná mít problémy i v současnosti.

Na místě vraždění žen a dětí zdrogovanou americkou infanterii v provincii Son-My a v okolí vesnice My-lai, stále ještě ležel stín této minulosti, ale už bylo možné vidět modlitební a k rozjímání způsobile stavby a prostory, navštěvované všemi generacemi, sociálními skupinami a etniky vytvářejícími úctyhodnou pospolitost. Nebyl to, samozřejmě, jen ráj na zemi, a sociální problémy doprovázely tzv. novou nebo třetí industrializaci, ale také byla na každém kroku zřejmá snaha usuzovat na prosperitu a blaho obce, v starém Řecku by řekli polis, z hlediska celku.

V posledních několika letech se Vietnam mění v typickou asijskou novou ekonomiku a společnost, která se nevzdává svých tradic. To je nám ještě pochopitelné. Ale žasnout musíme nad tempem, rychlostí těchto změn, které se nám ztrácejí za horizonty naší euro-americké pýchy. Snad bychom se mohli z vietnamské příkladu o něčem ve své snaze o všenápravu dovědět. A abych nebyl tragikomickým prorokem, dovolím si také říct, že se mi zdá, jako kdyby už bylo pozdě.