Ve druhé polovině 19. století byl Amsterdam městem výrazných sociálních rozdílů, rychlé urbanizace a narůstající nespokojenosti chudších vrstev obyvatelstva. Právě v tomto prostředí přežívala řada lidových zábav, které měly kořeny hluboko v minulosti a byly úzce spjaty s identitou místních komunit. Jednou z nich byla hra známá jako chytání úhoře, tradiční nizozemská zábava, která se postupně stala symbolem odporu proti autoritám a nakonec i spouštěčem jedné z nejkrvavějších městských vzpour v nizozemských dějinách.

Podstata této hry byla jednoduchá a zároveň krutá. Mezi dvěma domy nad kanálem bylo nataženo lano a na jeho střed byl přivázán živý úhoř. Muži na malých člunech projížděli pod lanem a snažili se kluzkého tvora strhnout holýma rukama. Ten, kdo uspěl, získal nejen uznání přihlížejících, ale často i finanční odměnu, která mohla odpovídat celotýdenní mzdě. Pro chudé obyvatele čtvrtí kolem kanálů to nebyla jen zábava, ale také vítaná příležitost k přivýdělku a krátkému úniku z tvrdé každodenní reality.

Úřady však tuto hru považovaly za nebezpečnou, nemorální a stále častěji také za zdroj výtržností. Postupně proto docházelo k jejímu zákazu. Tyto zákazy ale narážely na silný odpor místních obyvatel, kteří v nich viděli další zásah do svého způsobu života a důkaz odtržení městské správy od obyčejných lidí. Napětí se postupně hromadilo a čekalo jen na vhodnou jiskru.

Ta přišla 25. července 1886 na ulici Lindengracht. Do této části Amsterdamu se toho dne shromáždil obrovský dav, aby sledoval jednu z ilegálních her chytání úhoře. Atmosféra byla hlučná, napjatá a plná očekávání. Když čtyři policisté z nedaleké služebny dorazili s úmyslem hru ukončit, vstoupili do jednoho z domů, z něhož bylo lano upevněno, a přeřízli jej. Tím symbolicky i doslova přerušili tradici, kterou místní považovali za svou.

Reakce davu byla okamžitá a prudká. Jakmile policisté vyšli zpět na ulici, jeden z rozzuřených přihlížejících je napadl deštníkem. Tento zdánlivě drobný incident se během několika hodin proměnil v otevřenou vzpouru. Policie se snažila zatlačit rozlícené masy obušky, zatímco demonstranti odpovídali házením kamenů a dalších předmětů. Ulice se rychle změnily v bojiště, kde se mísil křik, strach a chaos.

S příchodem noci se zdálo, že nepokoje postupně utichají. Teplota klesla, lidé byli vyčerpaní a déšť přiměl mnohé odejít domů. Zdánlivě se situace uklidnila. Klid však byl pouze dočasný. Jakmile se ráno rozednilo, vzbouřenci se znovu shromáždili, tentokrát ještě odhodlanější. Vrátili se k policejní stanici, kterou se pokusili obsadit jako výraz protestu proti zákazu své hry a proti tomu, co vnímali jako bezohlednou šikanu ze strany státní moci.

V této fázi už situace přerostla možnosti běžných policejních jednotek. Úřady proto povolaly armádu. Ozbrojení vojáci nastoupili proti neozbrojeným, avšak početným davům. Následoval střet, jehož výsledek byl tragicky předvídatelný. Když se proti lidem postaví zbraně, historie opakovaně ukazuje, že následky bývají kruté. Střelba a tvrdé zásahy si vyžádaly životy 26 lidí, desítky dalších byly zraněny a přibližně dva tisíce osob skončily v policejních celách.

Psali jsme - Bermudský trojúhelník: proč je považován za černou díru planety

Nepokoje kolem chytání úhoře se tak staly víc než jen epizodou spojenou s jednou zakázanou hrou. Odhalily hluboké sociální napětí v tehdejším Amsterdamu a propast mezi chudými obyvateli dělnických čtvrtí a státní mocí, která se snažila prosazovat pořádek bez porozumění místním tradicím. Tragédie z roku 1886 dodnes připomíná, jak zdánlivě nevinná lidová zábava může v určitých historických a společenských podmínkách přerůst v krvavý konflikt, pokud se stane symbolem vzdoru, identity a pocitu nespravedlnosti.

(Pilař, prvnizpravy.cz, foto: aiko)