Každý normálně myslící tvor by měl přece upřednostnit spolupráci na něčem, co mu dává šanci přežít. Asi už nejsme normálně myslící. Přijmout válku jako řešení problémů mezi zeměmi, které jsou schopny několikanásobně vygumovat život na Zemi, není normální. Je snad touha zachovat si život proruská? Je touha po válce, která má být cestou k míru správně prozápadní a jediná možná, protože v jiném světě nemá cenu žít? 

Jsme jako Josef a Magda Goebbelsovi, kteří když viděli, že mír po vítězné válce není možný, vzali se sebou na věčnost svých krásných šest dětí ve věku pět až třináct roků? To je normální? Co vyčítáte Orbánovi, že si dovolil chtít pro Maďary a nejen pro ně ukončení konfliktu, který hrozí, že kus nebo celý svět smázne a zbudou jen nejjednodušší formy života? Možná! Zas samé otazníky. Tak to řekněte narovinu vy, co vidíte v podpoře dalšího zabíjení naši šťastnou budoucnost, že radioaktivní stopa je vám milejší, než stopa uhlíková. Tak řekněte svým dětem, zblblým světem podle mobilů, že je konec a že jejich svět malých obrazovek navždy zmizí. Ten skutečný pak zmizí chvíli potom.

Nikdy se nedozvíme, zda by Goebblsovi vyhodili do vzduchu celý tehdejší svět, kdyby to šlo. Asi ano. Dnes na to už technické prostředky jsou. Mám strach, že na funkcích, které k tomuto konci směřují, jsou jejich pohrobci. Tak co, vy prováleční mudrlanti, řeknete dětem, čeho jsou schopni někteří lidé, když není svět podle jejich představ? Nebo také žádné nemáte? Naše opatrně mlčící část populace se tak bezpečně promlčí až na věčnost. Marnost nad marnost.