O jeho knize o Husákovi jsem už někdy před půl rokem psal komentář pro PZ s názvem „Gustáv Husák po macháčkovsku“. I když byl dost kritický k autorovi a hlavně k objektu jeho zájmu, jeho zájem o studium této zvláštní kreaturynašich dějin mě v principu potěšil a myslím, že jsem jej i přiměřeně ocenil. Říkal jsem si tehdy, že snad konečně přichází doba, kdy mladá generace (Macháček, kterému v době vydání jeho knihy bylo 32 let, k ní evidentně patří, i když jej lze zařadit spíše ke střednímu věku), začne seriózně zkoumat, čím předchozí generace musely projít. Zkušenost s Husákem k tomu samozřejmě patřila.
To, že se autor monografie nyní zabývá spíše dějinami zoologických zahrad, to nepovažuji za něco, co by muselobýt na škodě věci. J. Ovčáček z Hradu se ale prý domnívá, že něco takového svědčí o tom, že praktiky z doby normalizace se zase vrací, protože člověk s evidentním nadáním se neprobojoval do akademického programu podpory pro zdejší postdoky (absolventy doktorandského studia). Prý si toho všímá i M. Zeman.
Historici z akademie věd argumentují ovšem tím, že přihlášených subjektů do tohoto programu bylo více a peníze na ně prostě nejsou. Ve skutečnosti – a to trochu myslím i já - jde často o to, jakou má ten který žadatel „tlačenku“. K tomu lze snad podotknout i to, že sám Zeman je absolventem VŠE. Nepamatuji, že by někdy fušoval do studia minulosti, kromě té své. Kdyby se ovšem peníze použité k provozu Lánského zámku věnovaly na rozvoj domácí vzdělanosti a vědy, bylo by asi možné profinancovat více zajímavých projektů. To by se ale dalo říci o mnohých položkách rozpočtu ČR, Zvláště o těch, které prosazuje třeba Ministerstvo obrany.
Neznám ovšem záměry, které formuloval M. Macháček ve své žádosti o zařazení do zmíněného programu, čím se tam prezentoval. Jsem však rád, že dostal příležitost věnovat se dějinám českých zoo-parků a že tedy nemusí jít zcela mimo obor. Historiografie je poměrně rozsáhlá disciplína. Ti, kteří v ní rozhodují o tom, komu dát či nedat přednost v podpoře jeho práce, nepatří většinou mezi autority, které lze uznat jako zcela kompetentní k rozhodování o čemkoliv. Prostě mnohým z nich chybí nadání. Stačí se střízlivě podívat na její produkci. Myslím, že pro M. Macháčka za těchto okolností nebude na škodu, pokud se nějakou dobu bude věnovat jinému tématu spojenému s jeho novým jobem, kde prokáže své kvality.
Nejhorší, co by ho asi mohlo potkat, by bylo stát se dnes odborníkem na Husáka a strávit zbytek svého aktivního života studiem něčeho takového. Studovat, čím Husák byl a nebyl, co způsobil a to, co se mu údajně zdařilo, to bych považoval za skutečně beznadějnou perspektivu. Považuji lidi, kteří byli jako Husák a patřili do jeho krevní skupiny, za svým způsobem silně infekční. Za někoho, kdo je schopen i více než čtvrtstoletí po své smrti deformovat myšlení a chování druhých lidí.
Zabývat se lidmi, kteří řídí zdejší zoologické zahrady, to nepovažuji za handicap. Před lidmi jako je M. Macháček je navíc s velkou pravděpodobností ještě dlouhá cesta životem. Oddychnout si od studia takových lidí jako byl Husák, může tedy být dokonce prospěšné.
Nemyslím, že tento historik patří mezi osoby, které po udělení nějakých vyznamenání zpychnou a
začnou si nárokovat nějaká privilegia. Určitěje to samo o sobě zajímavá zkušenost, když se zařadí mezi ty, kteří jsou za zásluhy prokázané jejich prací, nějak viditelně oceněni. Pokud si ovšem je současně vědom toho, kdo a proč mu udělil ono vyznamenání. Každé vyznamenání má nejen svůj počátek (třeba v rozhodnutí o jeho udělení), ale také svůj konec.
začnou si nárokovat nějaká privilegia. Určitěje to samo o sobě zajímavá zkušenost, když se zařadí mezi ty, kteří jsou za zásluhy prokázané jejich prací, nějak viditelně oceněni. Pokud si ovšem je současně vědom toho, kdo a proč mu udělil ono vyznamenání. Každé vyznamenání má nejen svůj počátek (třeba v rozhodnutí o jeho udělení), ale také svůj konec. Všechny ty řády vítězného Února, za vynikají práci, za zásluhy o socialismus atd. atd. mívají dnes jen numismatickou hodnotu. Podobně skončily na smetišti dějin po vzniku republiky i různé šlechtické predikáty. I dnes lze sledovat při různých příležitostech přehlídky různých uniforem. Vojenských, policejních i jiných. Některé tímto opentlené hrudníky (netýká se to jen těch českých, ale třeba i anglických, o ruských nemluvě) budí spíše dojem neprůstřelných vest, a nejspíše jsou většinou podepřeny jen nároky za počet odsloužených let.
Macháček byl po dlouhých letech prvním z historiků, který jedno takové vyznamenání dostal. O něco takového se v minulosti snažili i jiní historici, kteří na rozdíl od něj tomu obětovali mnohé. Někteří z nich vyloženě projevili způsobilost prznit české dějiny, ale za své zásluhy o jejich falsifikaci se stejně ničeho takového nakonec nedočkali. Těším se na to, jaké budou knihy napsané M: Macháčkem o novém tématu. Možná se konečně dovíme něco i o tom, co bylo za vznikem zoo ve Dvoře Králové či za děním v pražské zoo během velké povodně v r. 2002.
Každé takové téma má své mezery a bílá místa. Doufejme ale, že události v české společnosti po roce 1989 i za normalizace nebudou beznadějně opuštěny. Také doufejme, že bádání o nich nebude vypadat tak jako vypadá dnes průčelí hlavní budovy ÚSTR ČR na Žižkově. Stejně tak beznadějně vypadají (většinou ale zevnitř) i jiné instituce (včetně Macháčkovy alma mater), které mají takové bádání v oblasti nedávné minulosti v popisu práce.
V budoucnosti se snad budeme setkávat i s jinými jeho názory na nedávné dění. Obsah jeho rozhovoru (vedený se stejným redaktorem z LN) z 5. ledna „Normalizaci si stále neseme s sebou“ vyvolává naději, že pustina v českém historiografickém bádání v této oblasti zdaleka není tak neplodná jako se mi to dosud zdálo. To, že se lidé se samostatnějším a doufejme i tvůrčím myšlením vůbec objeví, je svým způsobem něco nečekaného.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:ps)
