Je to v rozporu s představou přímých účastníků a pamětníků událostí z jara roku 1968, kteří byli přesvědčeni, že okupace armádami Varšavské smlouvy překazila obrodný reformní proces, pokus o socialismus s lidskou tváří, neboli pokus o zlepšení socialismu.

Z  příliš velké demokracie a svobody v Československu měli strach kromě Sovětů i komunisté ve východním Německu, Polsku a Maďarsku. Byla jejich obava, že místo zlepšování socialismu nakonec utíkáme ke kapitalismu, nereálná? Historii nelze vysvětlit bez zohlednění životní zkušenosti jejích aktérů. V roce 1968, 23 let po 2. světové válce, ve společnosti jasně převažovali lidé s pozitivním vztahem k Sovětům, kteří nás zachránili před genocidou plánovanou nacistickým Německem, lidé s negativní zkušeností s předválečným kapitalismem, který zapříčinil hrůzy války, vybudovali svou republiku a byli na to hrdí.

Teprve rezignace konkurenčního Východu na socialismus po roce 1989 znamenala pro Západ skutečnou hrozbu, kterou bývá ztráta nepřítele. Konec socialismu po roce 1989 byl i začátkem konce „slušného“ kapitalismu. Volnou cestu měl před sebou kapitalismus pro všechny: globální, korporátní, mafiánský, asociální a nedemokratický. S unipolárním světem, který ovládá jeden hegemon a jediná ideologie, není problém v samotné unipolaritě. Problém je v tom, že globální kapitalismus, systém, který se zrodil na troskách ideologií soutěžících o podporu občanů, nemá konkurenci. O podporu občana nemusí soutěžit. Nemá s kým. Netřeba se mu starat o občanovy potřeby. Dokáže občana jednoduše zmanipulovat, kontrolovat a ovládat.