Mojmír Grygar: Dvojí tragédie Alexeje Navalného

politika

 Případ Navalného je ukončen tím nejhorším způsobem. Nevěřím, že byl zabit na přímý rozkaz Putinův, ten se ho mohl zbavit dřív a méně drastickým způsobem, například tím, že by mu zabránit návrat do Ruska, když mu předtím umožnil léčbu v Německu.

Mojmír Grygar: Dvojí tragédie Alexeje Navalného
Mojmír Grygar
20. února 2024 - 02:20

Celá ta dlouhá tahanice s ním, to stálé nebezpečí, že ho nějak oddělají, ty stálé soudy, stálé prodlužování trestu, nakonec uvěznění v trestanecké kolonii na severu, to vše příliš připomíná carské pronásledování revolucionářů v 19. století. Nerozumím tomu. Vždyť přece právě v Rusku lidé dobře vnímají symbol hrdinů padlých v boji s mocí, píše Mojmír Grygar v komentáři pro Prvnizpravy.cz.


O Putinovi si nelze dělat iluze, ačkoliv tvrzení, že je zabiják, šílenec, terorista, válečný zločinec (šokoval mě výrok Rychetského, když ho v březnu 2022 – on, právník! – počastoval touto nadávkou), odpovídá logice propagandy, ne racionálního kritického posouzení. Týrání Navalného tím, že mu státní moc nezaručí osobní bezpečnost, že mu neumožní důstojně prožít trest, tato zlá hra překračuje limity 21. století. To se nedělá a Putin za to nese  politickou  odpovědnost. Tu mu nikdo neodpáře. 

Totéž platí o západních státech masivně podporujících Ukrajinu; také ony nesou spoluodpovědnost za stále narůstající hromadu zabitých vojáků a civilistů v občanské válce. Ani Netanjahu se nemůže zbavit spoluodpovědnosti za smrt  27.000 zabitých obyvatelů Gazy, v drtivé většině neozbrojených civilistů včetně dětí. Zvěrské jednání bojovníků Hamásu nespadlo z nebe, ani nebylo importováno z Iránu. Byli to především sami izraelští politici, kteří, uspokojeni svými politickými, hospodářskými a diplomatickými úspěchy, si zvykli na svou roli okupantů a trestuhodně podcenili sílu fanatického nepřítele, kterému nezbyl jiný způsob boje než teroristický, zákeřný, čím horší, tím lepší.
    
Znovu se vracím k zbytečné smrti Navalného. Likvidace prominentního vězně  není v žádném případě něco, co by mohlo Putinovi prospět. Naopak, právě teď před prezidentskými volbami a ve chvíli, kdy končí ochota Západu sypat peníze a zbraně do nenasytného jícnu války v zemi, která již není s to plnit příkazy donátorů, právě nyní je tento incident vodou na mlýn všem, kteří Putina nenávidí a přeji mu to nehorší. Putin se sám v nedávném rozhovoru nazval přívržencem kapitalismu (v ruské ústavě stojí, že je zakázána jakákoli vládní ideologie), proto západní ideologové museli hledat jiný důvod, který by udělal z Ruska nepřítele. 

V dokumentu, přijatém v roce 2017 na  konferenci NATO ve Varšavě, je Rusko nazváno nepřátelským státem a jako důvod rozkolu je uveden  ruský životní styl . Již opravdu nic mlhavějšího, nejasnějšího a rozplizlejšího si washingtonští a pentagonští ideologové nemohli vymyslet. Není třeba obšírně popisovat, jak západní propaganda již od poloviny 90. let začíná s mírnou (soft) protiruskou kampaní, jak se tento útok od poloviny let 80. zostřuje, stává tvrdší (hard) a konečně od chvíle, kdy Biden nazval Putina zabijákem (killer) a Zelenského přitiskl k hrudi (ten během  prezidentské kampaně prozřetelně neposlechl Trumpa, aby odhalil nekalé kšefty Bidenova nepovedeného syna), protiputinovská a protiruská kampaň již jede na plné obrátky (no limits).
   

Američané právem tvrdí, že od dob Kennedyho a jeho nešťastných bratrů politické vraždy již nejsou v jejich zemi běžné. (Počet vražd a sebevražd však v zemi narůstá geometrickou řadou, ale řeší to policisté, lékaři a právníci, není to věc politiků ani idsologů.)  Když prezident a kterýkoli politik prohraje, nehrozí mu, že přijde o krk, dál se angažuje v opoziční straně, sice někdy ho neminou neuvěřitelné soudní spory, občas musí zaplatit horentní pokuty, ale vězení mu nehrozí, a když, tak ho nezbaví občanských práv ani majetku. Je-li bohatý, odejde z politiky a hraje golf na svém ranči. 

V tom je ruský importovaný kapitalismus odlišný, vzešel z boje oligarchů a byl vnucen zemi, kde lidé nemají zkušenost s parlamentní demokracií. Dosáhne-li tam opozice jistého stupně, jejich šéfům a mluvčím hrozí pronásledování. Lenin na samém počátku revoluce prohlásil, že cenzura je nutná, protože svoboda tisku by vedla k zániku sovětského státu. Platí to o dnešním Rusku? Jen do jisté míry, protože některé prvky parlamentní demokracie jsou nezbytné k udržení a upevnění stability mohutné mnohonárodnostní říše. Důležitou roli tu hraje pověstný ruský  patriotismus, který vytváří přirozenou jednotu schopnou překlenout mnoho rušivých momentů.                                         

V Americe je svoboda tisku a působení stran závislá na penězích – poslancem, senátorem a tím méně prezidentem se nemůže stát nikdo, kdo není kryt kapitálem, nejen vlastním, ale i cizím, někdy tajným.  Republikáni a demokraté si dovedou vjet do vlasů, dělají si schválnosti, zejména jde-li o volbu nějakého postu nebo zákona, ale v tom základním – v prosazování zájmů Ameriky, v udržení jejího výsostného místa ve světě – se „hluboký stát“, konglomerát hospodářských, finančních, mocenských, ideologických, právních a mediálních struktur, nikdy nevzdá posledního slova. 

Kde tu zůstala demokracie, která má úměrně chránit zájmy všech společenských tříd? Kdo jen trochu sleduje situaci v dnešní Americe, dá zapravdu publicistům, kteří stále častěji varují před negativními důsledky politického a hospodářského systému, který učinil Ameriku během 20. století nejmocnějším státem světa, ale který se dnes dostává v mnoha oblastech do úzkých. V mimořádně chmurném rozboru dnešní krize, který přinesl výroční článek ve vánočním bilančním čísle časopise The Economist loňského roku, čteme: „Výzkum, který se vztahoval k situaci tohoto roku, vzbudil mnoho pesimismu o situaci moderního kapitalismu.“ (A dismal year for the dismal science, Bezútěšný rok pro bezútěšnou vědu.)
   
Nevíme, jak se bude vyvíjet kapitalismus v Rusku, zda a jak bude politická elita v Kremlu s to řešit vnitřní rozpory, které válka, k velkému údivu a zklamání západních politiků a stratégů, neprohloubila, ale paradoxně podřídila jednomu imperativu – odolat nebezpečí, které hrozí ne Putinovi a jeho paladinům, ale Rusku jako takovému. Kyjevští nacionalisté uctívající své předky, kteří bojovali proti Rusům a Sovětům v řadách  nacistické wehrmacht, se dnes pokoušejí navázat na tuto tradici a namáhají své hlasivky, aby Evropě a světu sdělili hrozbu, že Rusko je teroristický stát, který se chystá zardousit evropskou svobodu, prosperitu a demokracii. 

Je to náhoda, že ukrajinští nacionalisté nalézají takovou podporu právě v Německu? V čích stopách jde Scholz a  von der Leyenová? U Rusů vzbuzuje přirozený odpor již to, že Zelenskij, praporečník ukrajinského tažení proti „moskalům“, je ruský Žid. O ruském člověku si každý může myslet, co se mu hodí do krámu, ale nikdo nemůže popřít, že tragické dějiny vštípily Rusům trpělivost a odolnost. Tváří v tvář nepříteli si občan Ruska uvědomuje, že jeho země je opět napadena Západem, že čelí útokům nejmocnějšího vojenského paktu, který  tradiční konflikty mezi Ukrajinci a Rusy zneužívá ve svůj prospěch. Nikdo v Rusku, ať je u vesla kdokoli, nemůže být lhostejný, používají-li dnešní dědicové středověkého Řádu německých rytířů, novodobého Napoleona a včerejšího Hitlera staré argumenty o barbarském národě, který utiskuje menšiny a neprávem drží nevyčerpatelné přírodní bohatství Sibiře. Není to krysař Putin, jenž svolává svůj lid píšťalou, jsou to dávné zkušenosti, které vedou těžce zkoušený národ k jednotě.
    
V této souvislosti nabývá osobní tragédie Navalného paradoxní podobu. Neuvědmil si, že jeho sponzorům vůbec nešlo o to odstranit v Rusku korupci, a hledal-li u nich oporu a vzor, hluboce se mýlil.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)


Anketa

Je podle Vás vysílání České televize objektivní a vyvážené?