Mojmír Grygar: Válku ukončí jen řešení sporu, který ji vyvolal

politika

 Pax ab hominibus non armis (Mír dělají lidé, ne zbraně)

Mojmír Grygar: Válku ukončí jen řešení sporu, který ji vyvolal
Mojmír Grygar
9. července 2023 - 02:20

1. Čím víc se mluví, rokuje, dohaduje a blábolí o různém možném ukončení války na Ukrajině, tím víc se přezírá, zamlčuje, zatlouká základní otázka: skutečný mír přinese jen  řešení sporu , který válku vyvolal, píše Mojmír Grygar v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
    
Pokud se bude šaškovská čepice nasazovat na Putinovu hlavu, – pokud se o něm bude mluvit jako o zabijákovi, šílenci, řezníkovi, válečném zločinci, – pokud bude Zelenskij, původem ruský žid (což není na Ukrajině ta nejlepší vizitka),  považován za ztělesnění ducha ukrajinského národního vědomí, za obránce vitčizny–vlasti, statečně bojujícího i za některé poněkud zbabělé západní národy, – pokud se bude výsledek války ztotožňovat s rozpadem Ruska a rozšířením Velké Ukrajiny hluboko na východ, – pokud se bude o několika milionech Rusů na Ukrajině mluvit jako o ruskojazyčných Ukrajincích, kteří kvůli Putinově agresi začínají nenávidět ruštinu a dobrovolně se učí ukrajinsky, – pokud budou ideologové Velkého Ruska považovat návrat území dnešní Ukrajiny do hranic carského Ruska za cíl válečné operace, – pokud budou velkoruští ideologové upírat Ukrajincům právo na vlastní jazyk a stát, – pokud se bude na Ukrajině, v Evropě a ve světě šířit xenofobní nenávist k Rusku a všemu ruskému, – pokud nepřestane kyjevský režim s násilnou očistou Ukrajiny od všeho ruského, počínaje jazykem a popíráním vítězství SSSR nad Německem (připomeňme, že  Stěpan Bandera, ideolog ukrajinského rasismem načichlého nacionalismu, končil na konci války jako špión Gestapa Sědyj), – pokud se západní mocnosti neoprostí od záměru vytvořit z Ukrajiny válečné nástupiště útoku proti Rusku jako přírodní supervelmoci světa, – pokud nezačnou politikové mnoha zemí, zbaveni válečné hantýrky a vědomi si své odpovědnosti, jednat za velkým zeleným stolem o dodržování mezinárodní smlouvy uzavřené při rozpadu Sovětského svazu, –pokud se budou tyto předsudky, fanatismy a pozůstatky zlé minulosti udržovat při životě, potom bude jakýkoli konec války, jakýkoli skutečný mír v těžce zkoušeném regionu pouze přestávkou v zabíjení, ničení a masivním exodu obyvatelstva.
             
Pokud by šlo jen o nějakou přestávku ve válce, o taktické nebo vynucené příměří, které by mělo Ukrajině opět dát vydechnout a připravit ji na konečnou vítěznou válku, – pokud by se neuzavřel skutečný mír zbraní a názorů, který  by otevřel dlouhou a namáhavou cestu smíření, –  pokud by Ukrajina, nedej pámbu, přestala být jako člen NATO a Evropské unie osamělým pěšcem, který bojuje v blátě zákopů za zájmy vzdálených vládců armád a bank, zbrojařů a obchodníků, – pokud se spolu s ukrajinským pěšákem vydají na pochod i silné a rychlé figury, střelci, koně, věže, – pokud se bude stále a zatvrzele sázet na sílu zbraní, potom  (jak jinak?) vypukne třetí světová válka, v které nebudou vítězové, jen poražení. Největší šanci přežít na spáleniště budou mít ti, kteří budou mít víc obyvatelné půdy a vody.                                                                                  
2. Klíčem k míru je návrat k mezinárodní smlouvě, která po rozpadu Sovětského svazu 1991 potvrdila samostatnost Ukrajinského státu. V této smlouvě je Ukrajina definována jako „neutrální, bezjaderný“ stát, který „uznává práva všech lidí nezávisle na národnosti, kultuře, tradici, jazyka a víry“.  Nemusíme být zrovna kritickými přáteli Ruska, ani umírněnými skeptiky vůči dnes tak vynášené a idealizované Ukrajině, abychom dospěli k závěru, že ve smlouvě z roku 1991 definovaná  l i d s k á   p r á v a  kyjevský režim po oranžové revoluci roku 2005, a ještě ve větší míře po převratu 2014, jednoduše hodil přes palubu jako falešný trik ohrožující celistvost státu. Možnost míru byla převálcována nacionalistickým fanatismem podporovaným Spojenými státy, Evropskou unií a jejich železným svorníkem NATO.                                 

Kolikrát jen se dnes a denně dovídáme, že jakékoli porušování úmluv je proti zlatému pravidlu mezinárodních vztahů, kolikrát se nám vštěpuje, že porušení hranic je trestuhodná svatokrádež, kolikrát slyšíme, že překročení ukrajinské hraniční čáry 24. února 2022 ruskými vojsky znamená neodpustitelné porušení zákona, ničím nevyprovokovanou agresi. Každý, kdo se v této mediální smršti odváží poukázat na agresivní, nacistickou ideologií a praxí ovlivněný ukrajinský nacionalismus, vystavuje se nebezpečí, že bude souzen jako schvalovatel genocidia. Kdo se pozastaví nad násilím, kterému byli vystaveni Rusové na Ukrajině po puči 2014, bude prohlášen za ruského agenta. Kdo protestuje proti velebení Stěpana Bandery, který se již před válkou přimknul k Hitlerovu režimu v blahé iluzi, že pod prapory hákového kříže obnoví nezávislou Ukrajinu, stane se šiřitelem nebezpečné desinformace. Kdo  odsoudí zavedení jazykových zákonů, které zbavují děti Rusů, Bělorusů, Poláků, Maďarů, Tatarů a jiných menšin na Ukrajině možnosti učit se v mateřském jazyce, hrozí, že bude, je-li učitelem nebo státním úředníkem, okamžitě vyhozen z místa. Mimochodem – vznešení pánové v talárech Mezinárodního soudu v Haagu, co soudíte o této tiché a státní mocí chráněné masové krádeži milionů dětí nevhodného původu? Kdo tyto zloděje    jednou zažaluje a odsoudí?                                                     


3. Nedávno jsem poslouchal na radiu Plus vysílání o národnostní situaci v pobaltských státech a byl jsem šokován komentátorovým výrokem o násilné asimilaci ruských dětí jako o nejlepším řešením národnostní otázky v tomto ohroženém regionu. Zděsilo mne, že český novinář neví, že právě taková asimilace měla být „konečným řešením české otázky“, že se mu nedoneslo, že germanizace Čechů, spojená s přesídlením a likvidací, měla, jak s oblibou Hitler opakoval po svých předchůdcích, „vytrhnout slovanský trn z  germánského těla“. Pokud jde o ruský trn vězící v těle pobaltských národů, tak ten je v jejich boku zabořen opravdu hluboko – v některých částech uhrofinského osídlení tvoří počet Rusů až třetinu obyvatelstva. Ještě složitější problém nastává, pokoušejí-li se kyjevští vlastenci o striktní oddělení Ukrajinců od Rusů a dalších obyvatel země (asi 20 % lidí  mluví suržykem, směsí ruského a polského nářečí). Každý historik, národopisec, demograf a znalec poměrů ví, že je to nemožné. Na druhé straně však analogie mezi česko-německým „potýkáním“ (termín Palackého) a ukrajinsko-ruským napětím v jedné věci nápadně kulhá: Čechům za První republiky, kdy se mohli po třech stech letech ujmout správy svých věcí, ani ve snu nenapadlo zakazovat Němcům školy, divadla, spolky, politické strany (Henleinovcům dokonce povolili sportovní, ve skutečnosti polovojenské, oddíly), zatímco na Ukrajině  a v závěsu také v pobaltských republikách jsme svědky šířící se epidemie hanebného ničení soch, pomníků, desek a nápisů věnovaných představitelům ruské kultury a vzdělanosti. Není to nic jiného, než grandiózní zabíjení paměti. Z dějin víme, že takové duchovní pogromy se nedají utajit – boží mlýny melou pomalu, ale jistě.                                        

Přiznám se, že si neumím představit, co si o tom všem myslí evropští politici. Američanům se ani nedivím, jejich prezidenty, generály, zbrojaře a obchodníky národnostní problémy, až na výjimky, nikdy netrápily; Biden si klidně plete Ukrajinu s Irákem, a lidé to berou jako malé zaškobrtnutí.  Prezidenta Macrona, von Leyenovou nebo Schulze dnes znepokojují jiné otázky – stávky, nepokoje, demonstrace, inflace, emigranti, muslimové, ekologičtí, progresivističtí a duhoví (značce LBGTQ+ se raději vyhnu) fanatici. Pokud jde o paní Uršulu, šlechtičnu z Východního Pruska, a její italskou kolegyni Meloniovou, musíme vzít v úvahu, že vyrůstaly v době, kdy Rusové byli prohlášeni za asijské barbary nehodné slitování. Proč by jim dnes měly ležet na srdci osudy deseti milionů Rusů a dalších statisícových menšin na Ukrajině nebo v Pobaltí?                                             

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)


Anketa

Je podle Vás vysílání České televize objektivní a vyvážené?