Petr Hampl: Stojíme na prahu politické změny?

politika

<< OTÁZKA TÝDNE >> Tak tu máme další masovou protivládní demonstraci. Vlastně je to už pravidelná součást českého politického života,  píše Petr Hampl v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Petr Hampl: Stojíme na prahu politické změny?
Petr Hampl, nezávislý sociolog
15. září 2023 - 07:19

Stejně jako spory mezi konkurenčními pořadateli, spory o to, kdo smí na pódium a spory o to, komu patří používané logo a heslo. Navzdory všem sporům nakonec demonstrace úspěšně proběhne a plné náměstí jasně vyjádří nesouhlas s vládní politikou.

Obecně mám za to, že demonstrace mají význam hlavně pro cizinu. Když americké noviny přinesou fotografie plných náměstí v pěti různých evropských městech s popiskem, že jde o protiválečné demonstrace, zcela jistě to ovlivní ochotu voličů podporovat posílání dalších peněz. Když nechtějí proti Rusku válčit Evropané, proč bychom se do toho měli plést my, řekne si většina běžných Američanů.

Využiji toho ale k obecnější poznámce o stavu a strategii opozice.

Nejdříve odbočka k tomu, kdo nám vlastně vládne. Čtenář asi nepředpokládá, že by pánové Fiala, Rakušan a Lipavský nebo paní Pekarová byly osobnosti, které zásadním způsobem formují národní strategii. Způsob vládnutí asi bude v některých detailech ovlivněn jejich povahovými rysy, přesto by každý z nich mohl být kdykoliv zaměněn a nepoznalo by se to na výsledku.

Česká vláda se řídí podle zahraničních sponzorů, spojenců a podporovatelů. Jenže to není celá pravda. Většina evropských států podléhá stejnému vlivu z ciziny, zejména z USA. Přesto se nechovají tak zoufale servilně jako Česká republika. Normální je, že se vláda snaží vyhovět hegemonovi, ale zároveň uhájit kousek zájmu vlastní země. Čechům by Američané nemuseli vyhazovat plynovod do povětří. Ochotně by si jej rozbili sami.

Aristokracie oligarchie

Podstatné ale je, že nejde o konkrétní osoby, nýbrž o společenskou vrstvu. Pak to znamená, že České republice vládne oligarchická skupina zahrnující manažery nadnárodních organizací (korporací i neziskovek), profesionální intelektuály a velkou část státní byrokracie, včetně soudců. Plus spoustu menších skupin, které s touto oligarchickou skupinou (novou aristokracií) žije v symbióze. A samozřejmě zájemci o členství v této vrstvě. Ti musí být nejhorlivější. Všimněte si, že mezi aktivními stoupenci současné vlády nenajdete téměř nikoho, kdo by plánoval strávit celý zbytek života v českých zemích. Všichni uvažují o vystěhování. Pokud už to jsou starší lidé, tak počítají aspoň s tím, že se vystěhují jejich děti (nebo to už udělaly). Celá tato relativně různorodá vrstva je ovšem spojena liberální ideologií i jednotným zájmem – vyždímat české země, jak to jenom jde, poslat peníze do ciziny a vyměnit je za přijetí do vyšších kruhů někde jinde.

A kdo tvoří opozici? Samozřejmě ANO a SPD a mimoparlamentní KSČM. Zdá se, že tyto strany nejsou méně výkonné ani hůře organizované než strany vládní koalice – s výjimkou Pirátů, kteří mají neuvěřitelně vysokou schopnost mobilizovat své stoupence.

V samotných politických stranách tedy problém není. Problém je ale v tom, že tu není žádné spojenectví společenských vrstev, které by stálo proti zmíněným byrokratům a intelektuálům. Spousta jednotlivců, skupin i sociálních vrstev nesouhlasí s vládním postupem, ale jsou roztříštění a vlastně jim chybí společná ideologie. Všichni jsou vlastenci, ale každý tomu rozumí trochu jinak. I proto vládnoucí skupina tak hladce vítězí. Ani případná volební prohra by nezničila její moc – zůstaly by jí ústavní soud, česká televize, další média, představenstva zahraničích firem, aparáty ministerstev atd.

Přetlakováno?

Jak se to tedy může změnit? Rozhodně k tomu nestačí, že bude ještě hůř. Společnost není velký papiňák, aby vybuchla pokaždé, když je lidová nespokojenost příliš velká. Známe z dějin příliš mnoho příkladů z různých evropských zemí, kdy lidé umírali hlady, a přesto se nedokázali účinně postavit na odpor.

Přelomové jsou historické situace, kdy se zformuje vrstva, která je skutečným soupeřem vládnoucí mocenské a finanční elity a která ji výrazně převyšuje svými schopnostmi. Taková opoziční skupina může využít lidové nespokojenosti, ale pořád je ta skupina, kdo je hybatelem změny. Klíčová otázka tedy nezní, jaké jsou lidové nálady nebo zda lidé chtějí změnu. Klíčová otázka zní, jestli tady vzniká kontraelita podstatně schopnější (organizovaností, disciplínou, analytickými schopnostmi, vzdělaností, fyzickou kondicí atd.) než ta, která je u moci.

Změna přitom nemusí mít podobu prudké násilné události. Mnohem častěji tomu bývá tak, že ta skupina, která je organizovanější, cílevědomější, vzdělanější, má lepší strategické myšlení atd. a která má jasnější ideologii, ta si postupně prosazuje další a další změny. Upravuje společnost podle svého, takže velká revoluce vůbec nemusí proběhnout nebo proběhne až úplně na konci, kdy odstraňuje režim, který už byl stejně fakticky zbaven vlády. Zajímavé tedy není datum revoluce zapsané v učebnicích, ale předcházející roky a desetiletí.


Válka elit

Pro ty, kdo drží velké majetky a velkou politickou moc, je i získání schopností mnohem snadnější. Mají čas a prostředky. Mohou se školit a trénovat. Mohou najmout dobré učitele. Občas mohou své řady doplnit výjimečným talentem vytaženým z nižších vrstev a izolovaným od původního prostředí (však to známe, jak se někteří veřejně zříkali rodičů atd.).

Zajímavé jsou ty historické okamžiky, když tohle přestane fungovat. Když jsou ti dole v průměru schopnější než ti nahoře. Pak je společnost na prahu změny. A že si bohatí mohou najímat schopné služebníky? To funguje jen po omezenou dobu. Když pro někoho dlouhodobě pracují lidé výrazně chytřejší a schopnější než on, dříve či později převezmou kontrolu.

Klíčové otázka tedy nezní, jak poroste lidová nespokojenost, ale jestli se zformuje vrstva, který svými schopnostmi výrazně převyšuje mocenskou a finanční elitu. To můžeme z druhé strany chápat jako otázku, jak na sobě lidé pracují, jaký druh úkolů řeší a jestli jejich schopnosti rostou. Proto je výchova kádrů prioritou každého hnutí, které to se společenskou změnou myslí vážně.

Obávám se, když porovnáme antiglobalistickou opozici třeba v letech 2018, 2021 a 2023, nevidíme ani nejmenší nárůst schopností, organizovanosti či profesionality. To znamená, že se změně neblížíme.
Politika versus náboženství

A pak je tu ještě jedna komplikace. A to sice ta, že radikální politická opozice – alternativa - postupně získává spíše rysy náboženského hnutí než hnutí politického. Mám na mysli následující:
  • Důraz spíš na rychlé vyvolávání emocí než na systematické dlouhodobé aktivity.
  • Rozšířená představa, že když se sejde hodně lidí a prožijí něco společně výjimečně emotivního, změní to svět.
  • Neustálé vzájemné ujišťování, že i když se žádná viditelná změna neděje, v jakémsi hlubším smyslu už probíhá. Lidé se o tom dají snadno přesvědčit, protože věřit chtějí. Potřebují naději.

Dalším znakem je rostoucí vnímání ostré hranice mezi svatými, co už prozřeli a přinášejí ostatním pravdu a „ovcemi“, které ještě spí.

To může fungovat (a funguje) tak, že to lidem přináší určitou úlevu. Ale nevede to k systémové politické změně. Ostatně, smyslem náboženských hnutí není prosazovat politickou změnu.



Pětikoalice navždy?

Nevidíme do budoucnosti. Možná v alternativě dojde k nějakému pohybu, který ji posune směrem k politickému hnutí. Možná se v rámci alternativy postupně zformuje kontraelita. Možná vystoupí nějaká úplně jiná skupina, která dnes ještě není vidět.

Pokud k tomu dojde, bude to mít kontraelita snadné, protože tak hloupá, nevzdělaná, slabošská a neschopná elita, jaká nám dnes vládne, se vyskytuje zřídka.

Nicméně zatím ta kontraelita vidět není. Aktivisté pětikoalice si tedy mohou připadat sebejistě, bez ohledu na to, kolik škody způsobí a bez ohledu na to, jak velký hněv to vyvolá.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)


Anketa

Je podle Vás vysílání České televize objektivní a vyvážené?