Zažili jsme to všichni. Jen si vzpomeňme, co jsme cítili při prvních neúspěších ve škole, v lásce, v zaměstnání, nebo třeba když oblíbený fotbalový tým sestoupil z ligy nebo se rozvedla celebrita, které jsme tak fandili, píše na svém blogu Vlastimil Vondruška.

.

Proč to říkám? Protože v životě nesvítí slunce pořád a momentálně jsme v situaci, kdy nesvítí asi většině z nás. Ale to neznamená, že slunce neexistuje a že zase svítit nebude. Pro jeden neúspěch v osobním životě se přece nebudeme věšet, a stejně tak se nebudeme věšet proto, že svět postihly problémy, jaké nebyly už celá desetiletí. Vždycky je dobré podívat se do minulosti. Naše problémy jsou pořád marginální ve srovnání třeba s dobou, kdy začala světová válka. Možná jsme si příliš zvykli na to, že žijeme jako v bavlnce. Ale jak říká doktor Vlach v Saturninovi, pokud žijeme příliš dlouho v teple a pohodlí, je třeba nás na chvíli vystrčit do deště, abychom si pak svého pohodlí více vážili.

Nebudu tu filozofovat a říkat, že je podle rady doktora Vlacha dobře poznat nepohodu. Je to totiž tvrzení literární, ale nikoli reálné, protože nikdo nechce, aby mu studená voda tekla za límec a po zádech stékala dolů. Jen masochista si něco takového přeje zažít. Jenže někdy se to stane, ať chceme nebo ne.

Žijeme však teď a tady. Máme své slabosti, vnitřní nejistoty a strachy, stejně jako city a bolest. Mnohé dnešek deptá a o světlu na konci tunelu vůbec nepřemýšlejí a ani ho nevidí. Jistě bude zase lépe, nic netrvá věčně – štěstí ani neštěstí. Ale tenhle fakt si musíme umět v hlavě srovnat a věřit mu, protože naděje nepřichází sama od sebe. Pokud se poddáme emocím a strachu, pak nás může strach ovládnout. A to je špatně.

V časech prosperity a bezpečí můžeme nechat vládnout emoce, aby si užívaly toho, co nám život dává, ale v každé kritické situaci musí nastoupit rozum. V žádné rodině to dneska není snadné. Nad námi všemi visí neuchopitelný strach z onemocnění či existenčních potíží. Ale třeba i ten neracionální, že nás temné mocné síly světa při očkování očipují a udělají z nás roboty (já ovšem nevěřím konspiračním teoriím). Strach může mít různé podoby, a jediná možnost, jak s ním bojovat, je rozum a pozitivní myšlení.

Někdy s emocemi zápasíme i doma a v rodině. Nejlepším lékem je svěřit se tomu, koho máme rádi a komu důvěřujeme. Od časů neandrtálců si lidé hledají partnery nejen proto, aby si snáze zajistili živobytí a měli potomky, ale aby se jeden mohl o druhého opřít, protože jsme bytosti s křehkou duší a nikoli supermani. I tohle je důvod, proč je tažení proti klasické rodině nesmyslný a nebezpečný experiment.

Asi není univerzální rada, jak tuhle dobu přečkat. Ale je pořád spousta možností, jak na chvíli nejen zapomenout, ale neustále si opakovat, že se nesmíme vzdávat. Jako spisovatel samozřejmě pléduji pro literaturu. Od nejstarších časů tu umění bylo proto, aby lidem připomínalo, že svět je krásný a stojí za to ho žít a bojovat za něj. A vydržet i velkou strázeň, abychom se dočkali toho pěkného. Neboť štěstí a úspěch přijdou, jen tomu věřit! To dneska platí dvojnásob.

Jsem ateista, ale kdybych věřil v sílu modlitby, ochotně bych se modlil celý růženec za to, abychom dokázali právě v téhle složité situaci, v jaké jsme, myslet pozitivně a nehroutili se. A zvláště aby se pozitivně začali konečně chovat naši vládcové a média. Není nic trapnějšího, než fňukající redaktor a blábolící politik. Nepotřebujeme, aby si skrze epidemii ti nahoře vyřizovali osobní účty. Viry totiž nezabijeme žvaněním, proto se musíme snažit chránit alespoň své duše. Dobrá veselohra pomůže v tuhle chvíli určitě víc než deset diskusních pořadů v televizi.

Lidstvo zažilo už spoustu katastrof, a vždycky je nakonec přežilo. Přežijeme je i my a je jen na nás samotných, abychom měli co nejmenší šrámy na duších. Naučme se žít nejen při pěkném počasí, ale i při tom špatném. Možná časem zjistíme, že život je stejně krásný, ať je počasí jakékoli, pokud si umíme se svými strachy a negativními pocity poradit.

Blíží se Vánoce, ty samy o sobě skýtají řadu možností, jak si odpočinout. Jak prožít transcendentní radost. Máme přece rodinu, příbuzné a přátele, a s nimi můžeme alespoň na chvíli nechat starosti za dveřmi. Maličkosti potěší víc než okázané zbytečnosti z hypermarketů a dobré slovo je poklad nad poklady. Tak prožívali vánoční časy naši předkové a nebylo to samoúčelné. Celý rok tvrdě pracovali a procházeli si řadami skutečných těžkostí, a právě Vánoce byly relaxací, která jim vracela optimismus do života.

„Člověk může být poražen, ale nemůže být zničen.“ (Ernest Hemingway).