Je to logické, nejsme stejní a nikdy nebudeme, dokud nás nezačnou geneticky upravovat a místo školy dostaneme voperovaný čip se sumou znalostí a korektních postojů. Ale ani pak asi stejní nebudeme, protože někomu voperuje čip Evropská unie, jinému USA, dalšímu Čína a jiným potají Antifa nebo BLM.

Lidé se vždycky chtěli hádat, je to jejich přirozenost. Jenže musíte mít důvod. Jsou lidé, kterým stačí hádat se o to, zda ligu vyhraje Sparta nebo Slavie. Zda si modelka X konečně dá zmenšit prsa. Zda je Bill Gates iluminát. Zda má hostinská hezčí zadek než vyhlášená obecní krasavice Y. Jistě, najde se řada důležitých témat, kvůli kterým si můžeme vjet do vlasů. Jenže sami cítíte, že to není to pravé vzrušení.

A proto vznikla politika. To je nikdy nekončící příběh, o němž se můžeme hádat „až do hrdel a statků“. Jsou témata, o kterých musíte něco vědět, abyste mohli ve společnosti pronést jasné stanovisko, případně oponovat jinému. Ale o chodu vlády a úřadů, zákonech, demokratických modelech, daních a státním rozpočtu nemusíte vědět vůbec nic, ale přesto můžete hlasitě vyjadřovat své názory. Ty se obvykle personifikují do chudáků politiků, kteří jsou hromosvody veřejného mínění. Stačí si přečíst (a není třeba nijak pozorně) pár komentářů na internetu, podívat se občas na Českou televizi či televizi Barrandov, zajít na jednu nebo dvě demonstrace, a máme jasno. Pak už stačí jen tu jednu nebo dvě myšlenky, které jsme někde pochytili, do omrzení omílat, dokud nás neosloví myšlenka jiná. Jsou ovšem lidé, kteří si s jednou myšlenkou vystačí po celý aktivní hádavý život.

Politika vznikla jako ventil společenského napětí a frustrací. V politice se předkládají společnosti myšlenky, které lidé chtějí slyšet nebo naopak je touží navždy zatratit, a hra je o to, že se právě tohle lidem slíbí. Lidé se hádají a hádají, zda to udělat tak či onak, a jaksi jim uniká, že se často vede spor jen proto, aby na sebe nenávistně křičeli, protože ono se to udělat nedá, ať už vyhraje ten nebo onen. Království boží na zemi prostě s materiálem, jaký Bůh stvořil, neuděláte. A proto tu jsou politici, aby nás to tak nemrzelo a abychom měli za tenhle nesporný fakt komu spílat.

Ale protože se lidé hádají a budou hádat, nenajdete politika, který by dokázal naplnit představy všech. Cíle lidí jsou totiž nekompatibilní, chce-li jeden něco černého, musí logicky jiní chtít bílou. Přesto panuje iluzorní přesvědčení, že cílem politiky je lidi spojovat (i když to objektivně nejde). To nedokázal ani Ježíš Kristus. Dobrý politik musí naopak společnost rozdělovat, aby jí dal prostor pro hádky. Představte si tu hrůzu, kdyby se společnost spojila a táhla za jeden provaz! Co bychom ve volných chvílích dělali? Komu bychom dávali palce dolů, červené karty, vymýšleli hesla na transparenty a jak nezáživné by byly komentáře pod zprávami na internetu. A to nemluvím o chudácích z řad novinářů, umělců a zaměstnanců neziskovek, protože by jejich hlas nikoho neoslovil. Za smířlivé postoje je přece živit nebudeme.

Blíží se další volby a tak prosím netrpte depresí z toho, že se na obrazovkách političtí kandidáti do různých správních a politických prebend hádají, že si spílají média, občas si někdo před někým uplivne, tak to prostě má být. Hádejme se, ale současně si zachovejme zdravý rozum. A v těch hádkách podporujme ty, kteří se hádají za stejné věci, jako se hádáme my sami. Pak alespoň nebudeme mít pocit prohry. Protože každou hádku musí někdo vyhrát, to je podstata hádek.

A jeden citát na závěr:
„Nikdy jsem nebyl svědkem, že by se jeden nebo oba diskutující vzájemně přesvědčili na základě hádky.“  Thomas Jefferson, 3. prezident USA.