Můžete nám k tomu něco říct pane Zbořile?
„Ano to je zajímavé, já samozřejmě chápu, že za válečného stavu, ve kterém jsme podle slov premiéra Fialy, se to slovo používá jako apelativní a vyzývající k zaujetí nějakého stanoviska. Ale trochu se zapomíná na to, jak to vlastně na tom Krymu bylo. Krym byla autonomní republika a někdo se rozhodl, že má právo na sebeurčení až do odtržení a tím se vytvořil oříšek nerozluštitelný, nerozlousknutelný, pro teoretiky a praktiky mezinárodního práva. Mj. i proto, že slovo anexe tím, že obsahuje emoce, jednoznačně poukazuje na to, že něco bylo někým neoprávněně okupováno.
Ale ten pojem „právo na sebeurčení až do odtržení“ je starší, mnohem starší než pojem anexe a vyjadřuje jisté hodnoty. Anexe je jenom vojensko-technický termín, pojmenování akce. O tomto všem se mluvilo už v 19.století, třeba když se britská královna Viktorie stala vladařkou indickou. Ale hlavně ho do evropské mezinárodní politiky zavedl Woodrow Wilson se svými 14 body, ve kterých zdůvodňoval proč Spojené státy musí vstoupit do 1.světové války. To bylo v lednu 1918 a následující kroky směřovaly skutečně k uplatnění práva na sebeurčení až do odtržení. Ale velice různorodě, rozdílně, podle zemí a velmocenských zájmů.
Máte pravdu, že díky tomu vzniklo nejenom samostatné Československo, které překračovalo hranice Českého království a markrabství Moravského, ale dokonce vznikaly i další státy na jihu Evropy, na jihovýchodě a jihozápadě, které vedly k úplnému rozpadu Rakousko-Uherské monarchie, a zániku Držav domu habsburského, zrušení politické entity, která zde existovala téměř 350 let,“ připomíná Zdeněk Zbořil v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.
Nárok na sebeurčení se objevuje i v současné době…
„Právo na sebeurčení až do odtržení potom požadovala a uplatňovala další iredentistická hnutí. Mezi nimi nezapomeňme na tzv., sudetské Němce, kteří byli ve skutečnosti německy mluvícími občany Československa, ale dnes jsou chápáni jako jakási samostatná entita žijící v zahraničí, jako „sudetoněmecký kmen“, žijící pod ochranou třech dalších kmenů na území Spolkové země Bavorska.
Ale také se jednalo o úpravu hranic Polska, Polské republiky, která byla na úkor území obsazených Sovětskou armádou na východě kompenzována posunem hranice na Odru a Nisu, odkud bylo německy mluvící obyvatelstvo (mezi nimi i tzv. „rakouští Němci“) a po krátkou dobu také říšští Němci “vysídleni“ a vyhnáni.
Budou mít tito lidé nebo jejich potomci ještě někdy právo na návrat do těchto území? Dnes to je sice zdánlivě absurdní otázka, na kterou ale vzdáleně reaguje polská vláda se svojí žádostí o válečné reparace, která je na německé straně odmítnuta. Ale možná se ukáže, že ten nárok na návrat a život ve své „Heimat“ se může na mapě Evropy, při dnešních chaotických změnách, objevit znova. Budou se pak argumentovat „anexe“ a nebo „právem na sebeurčení až do odtržení“? To si nedovolím jen tak a jednoznačně odhadnout,“ dodává Zdeněk Zbořil.
Podrobnější analýzu si můžete poslechnout v následujícím rozhovoru Zdeňka Zbořila pro Prvnizpravy.cz.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
