Můžete nám k němu něco říct pane Zbořile?
„Já myslím, že se ten příběh Vladimíra Škutiny do historického okénka opravdu hodí. Je tak plný změn, zvratů, nejasností a úspěchů tohoto autora, stejně jako neúspěchů, že stojí snad za to, aby si to dokonce i dnešní mladí lidé přečetli nebo se s tím seznámili, a aby pochopili, co také je může brzy potkat.
Vladimír Škutina měl neuvěřitelně pestrý život a držel se na volné noze celá léta. Takže přecházel z prostředí do prostředí jako scénárista a nakonec se ukázalo, že mu nejvíce mu vyhovuje Československá televize. A v těch 60.letech se mu ale stalo, že se dostal do vězení a byl odsouzen za tehdy vlastně neobvyklou urážku prezidenta. To se přece jenom tehdy už nedělalo. A ti proto, že řekl o prezidentovi Antonínu Novotnému, že „je vůl“ . Později toho využil, a myslím, že si odseděl asi rok. Tedy později využil znamená okolo 68. roku, když napsal knížku „Prezidentův vězeň“, která, pokud se nemýlím, vyšla nejenom v obrovském nákladu, ale i v různých dotiscích a nakonec se toto její vydání pohybovalo, v celkovém součtu těchto vydání, se v půl milionovém objemu. Bylo to neuvěřitelně populární a on byl vtipný a uměl spojovat a pointovat různé příběhy,“ připomíná Zdeněk Zbořil v úvodu rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.
Vladimír Škutina jeho možný odkaz do současnosti…
„A proto také v roce 1968 se stal populárním díky pořadu rozhovorů s Janem Werichem „Už jsme tady zase s tím vápnem pane Werichu“ . To mělo zase obrovskou sledovanost - naprosto neobvyklou, nesrovnatelnou i s tím co se děje a navíc to bylo neuvěřitelně vtipné. Samozřejmě normalizační režim, jak se lidově říká, po něm šel. Byl opět odsouzený, myslím, že odseděl asi tři a půl roku, ačkoliv byl odsouzen asi na pět let. Z vězení se dostal takovým divným způsobem, který je popsán v materiálech ÚSTRku, kde byl zapsán jako agent Státní tajné bezpečnosti a je tam uvedeno, že podal asi 137 zpráv o ani ne svých známých, ale o lidech, o které se Státní tajná bezpečnost zajímala. Pak využil příležitosti, emigroval. Nejprve byl v Německu a hlavně ve Švýcarsku, kde ale onemocněl a krátce na to, v srpnu 1995, zemřel v pražské Thomayerově nemocnici na rakovinu.
Nevím proč, ale hned v roce 1990 začal hon na Vladimíra Škutinu, jako by měl někde tu černou tečku, kterou mu všichni rádi předhazovali. Ale zdá se mi, že dokonce Petr Uhl, který byl první na seznamu, o kterých Škutina podával svá hlášení, se v tom obviňování Škutiny nějak zvlášť neangažoval. Byli to ti jiní, kteří si potřebovali vysloužit ostruhy.
Takže je ten jeho osud, Škutinův osud zajímavý, a nejenom rokem 1968 a lety sedmdesátými, ale někdy by stálo za to, aby si lidé přečetli i ta jeho léta padesátá, i to, co to znamenalo být scénáristou v letech padesátých nebo šedesátých a jak se s jeho curriculum vitae dá pracovat i v dobách současných. Zneužívat jej pro nejenom snad pomluvy, ale i pro útoky na některé lidi, kteří jsou současnému režimu nepohodlní, ve srovnání s těmi, kteří jsou režimu pohodlní,“ dodává Zdeněk Zbořil.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
43-8974200277/0100
Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
