Už i nově zvolený papež Lev XIV. nám oznámil, to, co jsme dávno věděli, a mnozí o tom nikdy nepochybovali. Prý všichni jsme v rukou Boha a Bůh nás všechny bezpodmínečně miluje! Hned ale další věta jeho poselství  „Ať je s námi všemi mír!“, pokud nám byla správně tlumočena, mohla znejistit jeho dnes ještě okázalé obdivovatele, mezi kterými se už někteří obávají, aby to nebyla nějaká nová varianta politického sloganu America first! Tentokrát zneužitého v prospěch římsko-katolické církve, Spojených států nebo obou „velmocí“. Konečně Donald Trump se také už přijel do Říma podívat a při jeho přelétavosti se od takové mise dá očekávat všechno možné.

Ostrovtip si nad touto věcí brousící političtí komentátoři dokonce začínají mluvit o společenství Brics, ačkoliv k tomu nemají dosud žádný konkrétní důvod a jen ti nejodvážnější se k tomu pokoušejí připojit „květnové přemítání“ o „Rusku a Číně“. My, kteří jedeme na stále ještě vítězící ukrajinsko-české vlně, jsme ale trochu přehlédli jednu větu kvůli které do Moskvy přijel čínský prezident, a která by neměla nechat v klidu ani takového suveréna mezinárodních vztahů jako je český ministr zahraničních věcí. 

Snad, a na naší „cestě k lepším příštím“, bychom neměli přehlédnout slavnostní projev současného stále ještě německého spolkového prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera, který vzpomenul na jednoho ze svých předchůdců Richarda von Weizsӓckera (1984-1994). Ten v jednom ze svých prezidentských projevů z devadesátých let přirovnal porážku nacistického Německa v druhé světové válce k jeho osvobození. Tento jeho výrok u nás popularizoval Václav Havel, který pana ex-prezidenta považoval za „svého starého přítele“. Ačkoliv to asi nebyla pravda, ale jen jedno z malých a drobných přeřeknutí, která Havlův prezidentský úřad provázela opakovaně i později a stále častěji. 

Otec „starého přítele“ byl zajímavý při našich vzpomínkách na 80.výročí konce války v Evropě i tím, že nesouhlasil s plánem Adolfa Hitlera na dobytí Československa vojenskou silou a naopak doporučoval jeho „chemické rozmělnění“, což se nakonec podařilo. Konečně se také zúčastnil, v zastoupení Rudolfa Ribbentropa, před a po podepsání Mnichovské dohody mezi evropskými spojenci (Francií, Velkou Británií, Itálií a Německem) a přispěl k úspěchu zahájení vojenských akcí ve střední, východní a severní Evropě. Svoji diplomatickou kariéru ukončil jako velvyslanec Třetí říše ve Vatikánu (1943-1945) a poté následoval už jen ten Norimberk a Steinmeierem vzpomínané „osvobození“.

Rodinný příběh má smutně podivný epilog. V roce 2018/9 zavraždil v Norimberku podle zprávy policie Fritze,  syna Richarda von Weizsӓckera, psychicky nemocný jedinec, který jako kdyby chtěl ještě něco dodat k „znamení rodu“. Někteří lidé, kteří nám chtějí vyprávět o osudu Německa ve „sjednocené Evropě“, by snad nemuseli zapomenout, že  Kurt Georg Kiesinger 1966-1969 spolkový kancléř  a předtím osm let předseda vlády Bádenska-Württemberska byl aktivní člen NSDAP a že podobných stop v německých dějinách se někdy zdá být až příliš mnoho. A neptejme se, komu zvoní hrana!