Co nám k němu můžete říct pane Zbořile?
„Já jsem se jako dítě toho pohřbu zúčastnil a vím, jak to probíhalo. Jednak si pamatuji jeho slavnostní příjezd do Prahy v roce 1945, kdy byla Praha přeplněná snad milionem lidí, ale pak také tu obrovskou frontu k jeho katafalku, která se vinula přes Žižkov a polovinou Prahy. Pro účastníky té pohřební demonstrace to byl konec, nebo si mysleli, že je to konec existence Československé republiky v duchu idejí Tomáše Garrigua Masaryka. Přitom se zdá, že to nebyl konec, jenom nezávislá existence a kontinuita Československého státu je opakovaně zpochybňována a někdy se zdá, že o pochybujeme až do dnešních dnů.
Koneckonců, i v okamžiku rozdělení Československa na Českou a Slovenskou republiku se v argumentaci, a nemyslím jenom těch proněmecky orientovaných českých politiků, ale všech politiků, kteří se nepostavili proti myšlence rozdělení Československa, se objevuje kritika Edvarda Beneše. Pamatuji si také, že ještě na vysoké škole, v roce 1962-63 se o Edvardu Benešovi mluvilo jako o buržoazním prezidentovi, div ne jako o nějakém padouchovi a teprve první práce Jana Křena „Do emigrace“ a další texty Roberta Kvačka o Mnichovu vedly k jakési neúplné rehabilitaci role Edvarda Beneše jako prezidenta,“ říká úvodem v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.
A dnes pokračují útoky na Edvarda Beneše?
„A dál to stále pokračovalo a pokračuje. Je zajímavé, že ještě dnes akademičtí intelektuálové jsou přímo posedlí nenávistí vůči Edvardu Benešovi, ačkoli pocházejí třeba z komunistického prostředí, které se podobným způsobem chovalo k historickému odkazu Edvarda Beneše v padesátých letech. Dnes nadávat na Edvarda Beneše, a tím přijmout argumentaci Adolfa Hitlera a obdivovatelů nacismu jak odbenešit“, jako antisemitské „odvšivit“, a „Kam nás jeho politika dostala!“ se ptá nejen významný český novinář nebo československý novinář, kvůli kterému se dokážou soudit jeho potomci se současným prezidentem republiky.
Také se většinou nepřipomíná jeho akce, kterou 15. a 16. března 1939, kterou zahajuje se svojí paní ještě jako neústavní činitel, který je ale už přesvědčen o tom, že dojde k světové válce, a že Čechoslováci, budou-li se chovat statečně, mohou z války vyjít jako vítězové. Mimochodem tato jeho jednoduchá úvaha byla motivem tisíců mladých lidí, kteří utíkali do Francie, do Velké Británie a později do Sovětského svazu, do Polska. Sice se obávali německého nacionálního socialismu a velkoněmecké rozpínavosti, ale také chtěli proti tomu něco dělat. Ať už tento odboj byl organizován ze zahraničí, pod silným vedením Edvarda Beneše, ale také odboj domácí, který stále považoval sám sebe za loajální vůči druhému prezidentovi Československé republiky a vůči jeho myšlence o kontinuitě trvání Československé republiky přerušené jenom násilným zřízením Protektorátu Čechy a Morava. A někdy si myslím, že těch asi 350 československých politiků si to v roce 1992, na rozdíl od těch bojujících a padlých v letech druhé světové války, nechtělo a nepotřebovalo myslet“ dodává Zdeněk Zbořil..
Podrobnější analýzu si můžete poslechnout v následujícím rozhovoru Zdeňka Zbořila pro Prvnizpravy.cz.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
