Hess nebyl ničím menším než zástupcem Adolfa Hitlera (Stellvertreter des Führers), odsouzeným Mezinárodním vojenským tribunálem soudem v Norimberku (1945-1946) k trestu doživotního žaláře. Byl jediný z celé skupiny tzv. válečných zločinců, kterému se tohoto trestu dostalo a skutečně ve věznici Spandau pobýval až do své smrti.  K té došlo podivně úspěšným sebevražedným pokusem třiadevadesátiletého starce.  

Pozoruhodný životopis tohoto významného německého politika začíná na frontách první světové války. Proto mohl být po válce členem Freikorpsu, ale důležitější bylo jeho členství ve společnosti Thule. Už v roce 1920 vstupuje do NSDAP a v roce 1923 se účastní tzv. pivního puče 1923. Byl zatčen a odsouzen k pobytu v Landsbergské věznici, který sdílel společně s Adolfem Hitlerem. Zřejmě se podílel na sepsaní Hitlerovy knihy Můj boj (Mein Kampf).  Na začátku druhého tisíciletí se v ČR vedl soudní spor, zda je možné tuto knihu překládat do češtiny, vydávat ji a distribuovat. K jejímu zákazu nedošlo, a tak je možné si v ní dnes přečíst i ta místa, kde se Hess, alias Hitler, vyjadřují k rozdělení sfér vlivu, nebo přesněji k vládě nad světem, rozdělené mezi Německem a Velkou Británií.

Podle tradovaného Hessova CV převzal v roce 1932 funkci předsedy Politické ústřední komise NSDAP (po Georgu Strasserovi), o rok později byl jmenován vůdcovým zástupcem v NSDAP, pak se stal poslancem, Obergruppenführerem SS a říšským ministrem. Na začátku druhé světové války byl v roce 1938 členem tajné vládní rady a o rok později ministerským radou říšské obrany. A konečně byl i jmenován druhým Hitlerovým zástupcem, hned po Hermannu Göringovi.

Tehdy ani dnes se neví, zda mělo jít jen o kontakty krále Jiřího VI.  a jeho okolí, anebo i o britské fašisty, v Anglii aktivní už od začátku let dvacátých. Nebylo to v poválečné Evropě nic mimořádného a různé skupiny politických aktivistů vystupovaly ve jménu světové revoluce nebo radikální změny režimu podobně jako třeba italští fašisté a jejich obdivovatelé nebo bolševici a Eseři v carském Rusku. Ve Velké Británii vznikla ve dvacátých letech 20. stol. Britská unie fašistů (BUF), která zažila své hvězdné chvíle své popularity v třicátých letech, v předvečer druhé světové války.  

Mosley byl původně členem konzervativní i labouristické strany a vydal v roce 1932 knihu Větší Británie (The Greater Britain), která se stala základním dokumentem Britské unie fašistů (BUF), která měla ve dnech svého vzniku jen dvacet tři členů. Tato kniha byla programovým dokumentem a prezentovala fašistickou ideologii srovnatelnou s podobnými hnutími v tehdejší Evropě. Historici popisují tento Mosleyho ideál jako proměnu britského impéria v merkantilistický superstát, jehož ideou byl názor, že Velká Británie je obklopena nepřáteli, podléhá zhoubnému vlivu mezinárodních finančníků, tvoří ji prohnilá buržoazně-liberální společnost, kulturní bolševismus, otupující amerikanismus a odporný židovský internacionalismus.  

Z dodnes tradované pozůstalosti víme, že ideologie měla být novým, revolučním náboženstvím zasvěceným národní a kulturní obnově. Tito fašisté měli být elitou, která pochopila nutnost národní obnovy a měla vést národ, …protože masy vždy zůstanou hloupé, zbabělé a kruté (a) …z fašismu vzejde umění čisté, originální a ušlechtilejší než všechno, co jsme dosud dokázali vymyslet.

Snad bychom si ještě mohli pamatovat, že prvního července 1933 uspořádala BUF po italském vzoru první pochod Londýnem. Zúčastnilo se ho více než tisíc černokošiláčů a k hnutí se postupně připojily některé poměrně významné britské osobnosti. Například Arthur Kenneth Chesterton (1899–1973), bratranec slavného spisovatele a antisemity Gilberta Keitha Chestertona (1874–1936), ale také třeba William Joyce (1906–1946) – ten který se  za druhé světové války nechvalně proslavil jako lord Haw-Haw a jako asi nejznámější britský kolaborant s nacisty. Patřil mezi ně i bývalý poslanec John Beckett (1894–1964) a řada dalších, kteří během války, a zejména po ní, zásadně změnili svou politickou orientaci. 

V době této krize vedla BUF svou antisemitskou kampaň prakticky jen v londýnském East Endu, kde žila většina britské židovské populace.  Židé, podle této kampaně, byli kromě amerikanizace, největším nepřítelem Velké Británie. Podle fašistů, Židé měli instinkt pro smyslnost a vzrušení, a proto byli přímo stvořeni k propagaci smyslných filmů a oplzlé literatury. Změny v názorech se projevily i změnou názvu hnutí, a z BUF se stal Britský svaz fašistů a národních socialistů (BUFNS). 

V oboustranně četných návštěvách nešlo např. jen o zdvořilost vůči králi Jiřímu VI. nebo Edvardu VIII. V roce 1970 mohli britští diváci shlédnout epizodu šesté řady sitcomu Hogan's Heroes. Jmenovala se Chitter Chitterly's Lover  a vyprávěla fiktivní přeběh neexistujícího člena Sira Charlese Chitterlyho, člena tzv. Cliveden set, který měl za druhé světové války vyjednat britskou kapitulaci a uzavření separátního míru s Německem. Nikdy nebyly předloženy, anebo byly zničeny důkazy, že tomu tak někdy na počátku čtyřicátých let bylo, ale odkazovalo se zde na návštěvu bývalého britského krále Edvarda VIII. v nacistickém Německu, v době kdy se vzdal trůnu a usadil se v exilu ve Francii. 

Jméno Cliveden set dal této společnosti Claud Cockburn, který psal pro komunistické noviny The Week. Tvrdil, že  okolo ní existuje spiknutí obdivovatelů německého nacismus, které organizují tzv. vyšší britské společnosti a tento názor od něho přejala a popularizovala skupina  odpůrců usmiřování (appeasementu) na konci třicátých let. Proto se dlouho se věřilo, že aristokratická a germanofilní společnost podporovala přátelské vztahy s nacistickým Německem a pomáhala vytvořit politiku usmiřování třicátých let.  Tento názor citoval John L.Spivak, který věnoval část své pozornosti v kapitole jedné své práce, kterou nazval Cliveden set. 

Dnes se ví, že  hostitelé zvali do své společnosti velmi různorodé hosty, včetně socialistů, komunistů a nepřátel appeasementu. A dávno už nikdo netvrdí, že existovala nějaká Cliveden conspiracy,  a že tato skupina byla proněmecká.  Uvádí se, že ve skutečnosti se v Clivedenském domě u Lady Nancy Astor scházeli příslušníci vyšší střední třídy, kteří se shodovali se na podpoře konzervativní politické doktríně usmiřování (appeasementu). Zejména proto, se kritici konzervativců domnívali, že to byla skupina obdivovatelů německého nacismu, anebo alespoň lidí, kteří zde mezi sebou o něm vášnivě diskutovali.

Snad můžeme Rudolfu Hessovi přiznat, že při svém teatrálnímu letu do Anglie mohl mít hned několik adres, které by se mu, kdyby letěl o několik týdnů dřív mohly hodit. Ale kdo ví,  jak velkou cenu má a jak je pevné britské spojenectví. Současný britský premiér Starmer  dnes vzkazuje do východní Evropy -  Velká Británie byla věrným spojencem Ukrajiny od samého počátku konfliktu a nadále v něm hraje klíčovou roli. Jsem velmi hrdý na podporu, kterou Ukrajině poskytujeme. Pečlivě sledujeme pokračující hrozbu ze strany Ruska na Ukrajině i v dalších zemích. Nezapomínejte, že Rusko již ohrožuje náš vzdušný prostor, naše vodní zdroje i kybernetickou bezpečnost! Rudolf Hess by to dnes lépe neřekl.