Sport jsme si v moderní době zvykli chápat jako soutěž určenou pro potěšení diváků a jako ekonomickou disciplínu, která plní stadiony i reklamní bloky. Když se však podíváme na jeho rodokmen, vyvstane zcela jiný obraz: po staletí byl především nástrojem výcviku a odolnosti komunity. V antickém Řecku se ideály agon a areté neomezovaly na estetiku pohybu, ale tvořily základ kultury občana-bojovníka. Atletické disciplíny a výchova v gymnasiu byly považovány za přímou přípravu na boj v řadách hoplítů, protože tělesná kázeň, vytrvalost a zručnost se chápaly jako dovednosti války, které je třeba trénovat stejně pečlivě jako sportovní výkony. Tento historický rámec, doložený moderními studiemi o spartském vojenském systému i širšími analýzami vztahu atletismu a války, ukazuje, že původní smysl sportu byl mnohem praktičtější a existenčnější, než si dnes připouštíme.

K modernímu přerodu zásadně přispěl Pierre de Coubertin, zakladatel novodobých olympijských her. Jeho život poznamenala porážka Francie v prusko-francouzské válce, která jej přesvědčila, že národ potřebuje znovu posílit disciplínu, zdatnost a občanské ctnosti. Inspiraci hledal v britském modelu školního sportu, kde atletika formovala charakter i týmovou morálku. Coubertinův olympismus byl od počátku projektem společenské obnovy prostřednictvím tělovýchovy – nikoli jen nostalgickým návratem k antické slavnosti. Dnes to připomínají nejen materiály Mezinárodního olympijského výboru, ale i práce historiků, které mapují, jak porážka roku 1870 nasměrovala Coubertina k reformě vzdělávání a masové tělovýchovy.

Dvacáté století však proměnilo sport i olympiádu v arénu národní prestiže, propagandy a později i globálního byznysu. Z původního ideálu všestranné přípravy občanů zůstalo v hlavním proudu především závodění o medaile a sledovanost. Neznamená to, že výkonnostní sport ztratil smysl, ale že se z něj stala téměř jediná optika, podle níž stát i média hodnotí efekt investic. Přirozeně se tak upřednostňují sporty, které „baví“ a generují vysílací práva, před disciplínami, které sice nemají televizní atraktivitu, ale rozvíjejí praktické dovednosti, odolnost a schopnost populace zvládat krize. Tento posun paradigmatu je problematický tím spíše, že svět se zjevně vrací do období vyšší nejistoty – od geopolitiky přes extrémní počasí po technologické havárie – a zatímco Evropa zvyšuje výdaje na obranu, masová připravenost lidí na mimořádné situace zůstává slabá.

Jak hluboký je tento civilizační paradox, ukazují i aktuální česká data. Exkluzivní šetření SANEP pro Sdružení sportovních svazů ČR z června 2025 na reprezentativním vzorku 2 900 dospělých (CAWI, kvótní výběr, statistická odchylka ±1,5 %) zjistilo, že pouze 0,9 % respondentů věří, že děti mají potřebné znalosti, dovednosti a návyky ke zvládání krizových situací, a dalších 3,9 % odpovědělo „spíše ano“. Naproti tomu 22,9 % volí odpověď „spíše ne“ a 70,1 % rovnou „ne“. Ve stejné sondě se však 47,5 % veřejnosti vyslovilo pro to, aby se sportovní spolky a kluby, které pracují s dětmi a mládeží, aktivně zapojily do přípravy na krizové situace, a dalších 40,3 % by tuto roli „spíše“ podpořilo. Jinými slovy, společenská objednávka na „praktický“ sport existuje, jen se dosud málo promítá do priorit a financování. (Zdroj: SANEP, 12.–27. 6. 2025; metodologie a grafy v zadání.)

Tento obraz doplňuje mezinárodní kontext. Západní společnosti vykazují rekordní bohatství, avšak zároveň čelí zhoršujícím se pohybovým návykům dětí a dospívajících. Podle WHO je fyzicky neaktivních 81 % adolescentů ve věku 11–17 let, přičemž dívky jsou méně aktivní než chlapci. Vysoká nečinnost mládeže je přitom dlouhodobě spojena se zhoršeným zdravím i nižší odolností vůči zátěži. Česká data z mezinárodního šetření HBSC po pandemii navíc ukazují nárůst nadváhy a obezity, přičemž nejvyšší prevalence se soustředí u chlapců z rodin s nižším socioekonomickým statusem. Tyto rozdíly vůči vrstevníkům z lépe situovaných rodin jsou statisticky vysoce významné. Nejde o přímý důkaz selhání sportovní politiky, ale jasný signál, že sedavý životní styl mladých lidí je strukturální problém, který by měla sportovní politika aktivně měnit.

Jestliže se Evropa znovu připravuje na krizové scénáře a zvyšuje výdaje na obranu, mělo by být základním zájmem státu investovat i do lidského faktoru. Neznamená to militarizaci tělovýchovy, ale návrat k rozumnému poměru mezi „show“ a „užitkem“. Prakticky to znamená posílit roli sportovních svazů, spolků a školních tělocvičen jako míst, kde se děti učí základům krizové připravenosti – týmové spolupráci pod stresem, orientaci v terénu, vytrvalosti, síle bez přehnané specializace, první pomoci a jednoduchým technickým dovednostem, které se v nouzi mohou proměnit z koníčku na nástroj pomoci druhým. Historie nám dává oporu: od antických gymnasií po Coubertinovu vizi byl sport mostem mezi výchovou a občanskou odpovědností, protože dobrý sportovec neběhá jen pro potlesk, ale je připraven sloužit komunitě, když jde do tuhého.

Česká republika má přitom silnou infrastrukturu, o kterou se může opřít, musí jí však dát jasné zadání. Veřejné prostředky dnes přirozeně směřují tam, kde jsou výsledky vidět v medailích a televizních přenosech. Pokud však vezmeme vážně vlastní data, podle nichž většina společnosti nevěří v krizovou připravenost dětí, a zároveň vidíme, jak ochotně by veřejnost podpořila aktivní zapojení sportovních spolků do této oblasti, dává smysl přesměrovat část financí do programů, které kromě kondice rozvíjejí i dovednosti s přesahem, jako jsou hasičské soutěže, branné sporty, orientační běh, vodní a horské sporty, bojové disciplíny s důrazem na sebekontrolu a bezpečnost či všestranné školní kluby, které propojují pohyb se základy první pomoci a technické zručnosti. Ne proto, že by fotbal nebo hokej ztratily hodnotu, ale proto, že civilizační kontext znovu klade otázku, k čemu sport společnosti slouží.

Historie je v tomto ohledu spíše zrcadlem než muzejním exponátem. Kdykoli civilizace podcenila lidský faktor – fyzickou zdatnost, psychickou odolnost nebo elementární dovednosti – zaplatila později vyšší cenu. Sport může zůstat radostí i byznysem, ale pokud má znovu plnit svou původní roli, musí se stát také politikou odolnosti. V časech, kdy se o zbraních a rozpočtech píše na titulních stranách, stojí za připomenutí jednoduchá pravda: odolná společnost se nerodí na tribunách, nýbrž v tělocvičnách, klubovnách a na hřištích, kde se hraje o víc než o skóre.