Bylo tomu tak pravidelně už od 12. května 1950, s výjimkou let 1948-1951, kdy se tento hudební festival tak zahajuje. Podobně jako se opět rituálně uzavírá Ódou na radost (Ode nach die Freude) Ludwiga van Beethovena dnes odkazující na naši příslušnost k Evropské unii a její Schillerovské symbolice, píše Zdeněk Zbořil v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Je pozoruhodné, že Má vlast od svého velkolepého úspěchu a prvního uvedení v listopadu 1882 jako kdyby spoluvytvářela scénické prostředí českých a československých národních dějin. Asi nejdramatičtější to bylo 5. června 1939, ve dnech už probíhající druhé světové války na území obsazeného Československa jako německého Protektorátu Böhmem und Mähren. To vzbudilo pozornost berlínských a pražských „protektorů“, vč. Josepha Göbbelse. A stejně tomu bylo ve dnech represí a kritice jejího uvedení několik týdnů před koncem války v Praze. Koncert na Staroměstském náměstí po listopadu 1989, kde Českou filharmonii dirigoval po svém návratu z dlouholeté emigrace Rafael Kubelík, vstoupil dokonce prostřednictvím Svěrákova filmu Kolja do pohnutých osudů naší země a Mé vlasti.
Před rokem 1989 jsme někdy až se sadistickým zaujetím sledovali, jak se vysocí státní a straničtí většinou amuzičtí činitelé snažili vydržet od začátku až do konce koncertu ve Smetanově síni Obecního domu v Praze a v královské, císařské a prezidentské loži je napodobovali prezidenti, někdy i se svými partnerkami.
Věci se nezměnili ani později, a už v roce 1990 se na stejném místě objevil Václav Havel s paní Olgou, později s paní Dášou. Zase nic nového, opět ty státnicky strnulé postavy vypadající, že je Smetanova hudba příliš nezajímá. Někdy se zdálo, že je dokonce uráží a ponižuje.
Letos padl osudový los na prezidenta Petra Pavla a jeho paní. I oni se snažili zvládnout tento novodobý rituál hlavy státu na úrovni bez ohledu na války a „balíčky“ . Když nebudeme mluvit o hudbě, ale o myšlence Smetanova díla, je zajímavé, že tematickým zdrojem Smetanovy kompozice jsou Váceslava Vácesláviče Hanky Rukopisy, kterým neuškodily stále trvající „rukopisné boje“ a jejich proměny. A dokonce ani Hankova pověst nejen rusofila, ale i rusomana.
Je vlastně také pozoruhodné, že součástí Smetanovy kompozice je legenda o Šárce a Ctiradovi, lásce, zradě a smrti, která se i dnes může zdát nadčasová a neomezená postindustriálním prostorem. Spíše bychom se mohli ptát, zda něco jako Dívčí válka, Děvín, Šárka, Vlasta a Ctirad nemají co říct ani nám a našim současníkům a současnicím, a zda se příběhy známé už z Kosmovy kroniky nemohou odehrávat v okolí Vltavy a Vyšehradu i v naší době. Evropská komisařka sice nemá ráda panslavismus a český nacionalismus, ale už dlouho ve své funkci nebude. Dračí sémě nenávisti už ale zasela, a tak bychom měli pozorovat, co z něho vyroste.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
43-8974200277/0100
Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
