A není to jen nedostatkem dalších nenávistí a zloby, kterými jsme živeni, aniž po této potravě toužíme, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.

Dnes je tedy čteme pod názvem „Na brzkou shledanou, Teheráne!“ a je v hrubém kontrastu s událostmi, o kterých čteme, a které sledujeme v audiovizuálních sděleních médií celého světa  o patnáct let později.

Domníváme se, že si dnes můžeme dovolit zapomenout na tehdy optimisticky zaujatou autorku a vypravěčku příběhu půvabné Azar z kmene Kaškajů, už dlouho žijící v Mnichově a vzpomínající na padesátá léta 20. stol., kdy vyrůstala v jedné z provincií jižního Íránu (Fárs,  Chúzistán, Bachtijárí až po jižní části Isfahánu). Příslušníci jejího kmene byli kočovníky.  Svůj jazyk nazýváme kaškajštinou, který je turkického původu (Kaškajové ho nazývají turkí), i když  díky různým reformám státní správy a šíření školní výuky a vzdělání používají mnozí vedle něj také perštinu (fársí). Od dob vlády dynastie Pahlaví, a zejména pak od šedesátých let 20. stol., jejich rodiny a kmeny žijí mnozí  dokonce i v sídlištích a v domech budovaných vládou pro usedlé rodiny.

Je téměř stejně stará, jako šáhbanú Farah Pahlaví (rozená jako Farah Díba *1938), bývalá íránská čí perská císařovna. Také její sociální postavení mělo význam pro její životní osudy a politickou kariéru, a která, podobně jako „princezny“ Azar, končí v emigraci, daleko od míst, kde se narodila a vyrůstala v tradičním prostředí. Byla dcerou důstojníka íránské armády a v jejím životopisu se uvádí, že studovala na pařížské Ecole Spéciale d´Architecture v Paříži, kde se seznámila s Muhammadem Rezou Pahlavím. Za toho se provdala v roce 1959 a v roce 1967 byla korunována na perskou císařovnu. Do exilu odešla se svou rodinou v lednu 1979 a po smrti svého manžela (1980) žila a žije ve Spojených státech, Francii a Švýcarsku. Také ona napsala autobiografickou knihu prostě nazvanou Paměti (česky Argo 2004). 

V letech nástupnických sporů v Íránu se osudy obou žen setkaly, ale protože jejich rodinné poměry byly uspořádány podle kmenových tradic, představy o jejich životních partnerech  jim byly  sděleny a upraveny bez ohledu na přání obou mladých žen. Přesto si obě dokázaly vytvořit velkou míru nezávislosti, kterou jim paradoxně poskytly události ze kterých vznikala Íránská islámská republika. Jejich osudy se tehdy rozešly a v emigraci se obě musely smířit s osudem, že budou žít pouze jen s nadějí na politické změny ve své vlasti. Tato naděje je snad ještě živá i po vice než čtyřiceti letech, přestože jeden z íránských intelektuálů, také pobývající v dlouholeté emigraci, si vypůjčil pro své zamyšlení nad osudem perské a íránské emigrace název amerického filmu Dům z písku a  mlhy (Vadim Perelman, 2003).

Téma exilu a emigrace bylo v minulém, a bude i v  následujícím 21. století, jistě aktuální, podobně jako tomu bylo třeba jen v Evropě po celá staletí. Jen po roce 1989 se objevily vzpomínky i vědecké práce, jejichž autory byli lidé, kteří odcházeli, často jen utíkali, ze své vlasti s nadějí i bez naděje na návraty. Za nekonečný počet exulantů mne napadá jen osud, a reflexe dvou jeho odchodů do exilu, v textech Egona Hostovského (1908-1973). Jen to, že v exilu umírali, domovem byli odmítnuti a vraceli se, aby byli zapomenuti, jsou toho příklady nespočítatelné.

Osudy dvou perských mladých žen jsou jen dvě zrnka v písku, ale dokonce i v píscích pohyblivých, podobné jako osudy těch, které zde nemůžeme vzpomínat. Ale někdy máme dojem, že jich ani vzpomínat nechceme. Proto na shledanou Teheráne! Je to na rozloučenou a nikoliv sen o návratu. Tam, kde proti lidstvu stojí ropné monopoly, bankovní domy v Londýně i na Wall Streetu, které skrývají za svá slova o míru a lásce svoje finanční zájmy a neohraničitelnou touhou po bohatství a moci, tam někde je brána s nápisem Vzdej se vší naděje, kdo mnou procházíš! Jeho autor odešel také do exilu z Florencie a  nikdy se domů už nevrátil.