Boj za udržení výběru peněz zaměstnanci veřejnoprávních médií symbolizuje pokrytectví kulturní scény stejně jako někdejší Anticharta. Budou-li zrušeny koncesionářské poplatky, zhyne prý tuzemská demokracie. Pominu-li fakt, že o reálné demokracii v našich zemích lze pochybovat stejně jako kdysi o reálném socialismu, musím naopak konstatovat, že dosavadní působení veřejnoprávních médií vykazuje všechny znaky jednostranné indoktrinace obyvatelstva stejně jako kdysi vláda KSČ.

Současná koalice zatím nic moc nepředvedla. Ale tomu jsme už uvykli. Každá vláda hraje tu svou kakofonii z cizích not, mlátí prázdnou slámu a prospěch všeobecný skutečně na mysli nemá.

A hle! Malá naděje. Vláda chce zrušit sprostou daň, skrze kterou si veškeré občanstvo musí povinně kupovat zboží, o které valná jeho část nemá zájem. A tak musí na scénu Milion chvilek pro demokracii (se sponzorskými penězi zbrojařů za zády), aby bleskově svolal demonstraci. A protože celý střední proud médií je spojen s ČT a ČRo a nekritičtí stoupenci Mikuláše Mináře jsou pod neustálou palbou jednostranné propagandy, zejména oněch „veřejnoprávních médií“, ovečky přijdou zabečet: My si chceme dále platit své cenzory, zkorumpované komedianty, pseudonovináře a neumětely. Oni nás tak příjemně goebbelsovsky vedou, abychom nemuseli myslet, protože oni myslí za nás.

Víme tak, že máme milovat Evropskou unii více než vlastní národ, že USA šíří po celém světě pravdu a lásku, že to s námi finanční oligarchie a její korporace myslí dobře, že máme věřit v každou infantilní zelenou pitomost, že homosexualita je darem od Pána Boha, že jsme méněcenní, a proto se o nás musí postarat nadlidé ze Západu, že musíme nenávidět Rusy a podporovat válku na Ukrajině, protože zájmy světových lichvářů jsou i naše zájmy, že Izrael má vždy pravdu, že banderovci nejsou nacisté, že je naší povinností podstoupit povinné očkování experimetálními vakcínami, a tak dále a tak podobně.

A proto všechno se musí sešlápnout plyn. Musí se demonstrovat, protože vymývání mozků něco stojí. A dokonce se nesmí ani kontrolovat kolik kdo a co stojí. Tak vysoce si demonstranti, prolezlí příjemci prostředků z poplatků a dalších veřejných zdrojů a začasté i z rozkladných aktivit ze zahraničí, cení svých idolů.

Koalice chce živit veřejnoprávní média ze státního rozpočtu. Má to rozhodně větší logiku než dosavadní stav, kdy o penězích rozhodovala zaměstnanecká struktura ČT a ČRo. Struktura, kterou doposud nesmí kontrolovat ani Nejvyšší kontrolní úřad. Děje se tak v duchu hesla, jež při tzv. televizní revoluci vyřkl Karel Schwarzenberg: „Televize patří jejím zaměstnancům“. Tedy nikoli občanům, kteří jsou prakticky nedobrovolnými akcionáři, jež se nemohou podívat ani na hospodaření svých sloužících, ale zaměstnancům!

Ano. Státní rozpočet bude podléhat politickému vlivu, ale politická reprezentace se alespoň dostává k rozhodování skrze nepříliš dokonalý volební systém. Zaměstnanci ČT či ČRo jsou přijímáni v rámci klanových struktur, příbuzenských vztahů a loajálnosti vůči všeobecně prosazované cizí ideologii.

Není žádným velkým tajemstvím, že někteří zaměstnanci ČT a ČRo jsou přímo instruováni zaměstnanci záoceánské velmoci, že svou prací pak neslouží vlastní zemi, ale cizím a často dosti nepřátelským zájmům. Krásným příkladem je Člověk v tísni, který byl hned na samotném počátku přímo napojen na rozpočet ČT. Jedná se přitom prakticky a americkou agenturu. Jaká překvapení nás mohou dále čekat, byl-li by rozklíčován rozpočet veřejnoprávních médií, zejména ČT?


Veřejnoprávní média se, kromě viditelné politické manipulace, profilují jako bohatě naplněný žlab pro přebujelou scénu málo talentovaných „novinářů“ a „umělců“. Jsou v ní prostředky pro osoby, které jsou ochotny sloužit kdykoli a komukoli. A v bahništi jsou odměňovány více než štědře. Díky starým vazbám, jdoucím hluboko do předlistopadové minulosti, se v nekontrolovaném prostředí např. dostávají k původní tvorbě lidé, kteří dehonestují naše národní hrdiny a znesvěcují klíčové okamžiky našich dějin.

Mizerná efektivita, mizerná kvalita a ohromná přezaměstnanost placená nehorázně z našich daní (koncesionářských poplatků) a navíc naprosto nesmyslně i z obtěžujících komerčních reklam, nevolá jenom po hloubkovém auditu a restrukturalizaci tzv. veřejnoprávních médií. Nastoluje velmi silně otázku, zda jsou vůbec reformovatelná a zda by neměla být zrušena bez náhrady!