Pavel je šéf opozice, ne hlava státu
Petr Macinka v pořadu Přísně tajné na kanále Xaver Live najel od první chvíle do známého stylu. Ostrý tón, výsměch protivníkům, pohrdání „lepšími lidmi“, narážky na Deník N, neziskovky, aktivisty i média. Mluvil o chystané akci v Top Hotelu, lákal na turné Motoristů sobě pod názvem „Hrozní jsme tour“ a fanoušky vyzval, aby zvali hnutí do hospod, klubů a míst, kde s nimi chtějí debatovat. Jenže hlavní nálož večera přišla ve chvíli, kdy se dostal k prezidentu Petru Pavlovi.
Právě tam Macinka přepnul na ještě ostřejší režim. Prezidenta nevykresloval jako nadstranickou hlavu státu, ale jako aktivního politického protihráče vlády. Opakovaně o něm mluvil jako o „představiteli opozice“ a „šéfovi opozice“. Tvrdil, že Pavel nepochopil nebo nechce přijmout, že vláda má jiné priority a postoje než on. Podle Macinky se prezident snaží prosazovat návrhy a směry, které ve volbách prohrály, a teď se s tím nedokáže smířit.
V této souvislosti Macinka mluvil o tom, že ho zaráží prezidentova snaha reprezentovat Českou republiku na zásadních mezinárodních akcích. Zcela otevřeně řekl, že vláda si nemyslí, že by Českou republiku měl na vrcholných fórech zastupovat někdo z opozice. Přirovnal to k absurdní situaci, jako kdyby měla zemi na summitu NATO reprezentovat opozice. Jeho výrok byl jednoznačný. „Ta vláda si nemyslí, že by Českou republiku na nějakých mezinárodních fórech měl reprezentovat někdo z opozice.“
Tím se dostal k jádru celé věci. Macinka dal najevo, že prezidenta Petra Pavla nechce na summitu NATO ani na summitu OSN. Nešlo o náznak. Nešlo o opatrnou formulaci. Byla to přímá politická deklarace. Zdůraznil, že právě ministerstvo zahraničních věcí podle něj zajišťuje notifikaci složení národní delegace do centrály NATO. A pak pronesl větu, která patřila k nejtvrdším momentům celého streamu. „Jeho jméno na tento seznam já nikdy nenapíšu. Nikdy.“
Macinka tím zároveň chtěl ukázat, že prezident podle něj překročil všechny meze už dříve. Jako zásadní moment připomněl nejmenování Filipa Turka členem vlády. Vrátil se k tomu opakovaně a bez kličkování. Podle jeho výkladu ústavy prezident po návrhu premiéra „jmenuje, tečka“, a nemá právo si vybírat podle osobních sympatií nebo podle toho, „jak se vyspí“. V tomto bodě Macinka prezidenta obvinil z porušení ústavy a z toho, že si její výklad přizpůsobuje podle potřeby. Nezůstalo u právní námitky. Přidal i tvrdou politickou rovinu. Řekl, že Pavel tvrdí, že ústavu chrání před Motoristy, zatímco on to čte opačně a považuje za svou povinnost „ochraňovat zbytek světa před ním“.
Tohle nebyla jen hádka o ceremonie nebo o protokol. Macinka z toho udělal principiální střet. Pavel je podle něj někdo, kdo se sám zařadil do opozičního tábora, a proto nemá co mluvit za stát tam, kde má podle Macinky vystupovat vláda a premiér. Zdůraznil, že Česko není prezidentská republika. Prezident podle něj „nemá co vyvažovat“, protože za politiku nese odpovědnost vláda. S neobvyklou dávkou pohrdání pak prezidentovi vzkázal, že pokud se někdo stylizuje do role „krále slunce“, tak se příliš začetl do dobových románů.
Macinka přitom neomezil svůj odpor jen na summit NATO. Stejně tvrdě mluvil i o zářijovém summitu OSN. I tam podle něj nebude mluvit prezident, ale předseda vlády. Znovu to vystavěl na stejném principu. Prezident, který podle něj reprezentuje opoziční postoje, nemá být vysílán jménem vlády do zahraničí. „Na tomto formátu bude reprezentovat Českou republiku předseda vlády, protože nejsme prezidentská republika,“ zaznělo v pořadu.
Jeho výpad proti Pavlovi nebyl jen věcný. Byl osobní, jízlivý a záměrně konfrontační. Prezidenta vykresloval jako člověka, který „každý den“ zkouší, jak se někam „vecpat“, jako politika, který by v zahraničí zemi spíše škodil, a jako někoho, kdo doma i venku tlačí opoziční noty. Připomněl i prezidentova vystoupení v zahraničí, kde podle něj kritizoval vlastní vládu, a to označil za nepřijatelné. „To se nedělá,“ poznamenal v jedné z pasáží.
Do toho přidal další štiplavé poznámky. Mluvil o Pavlovi jako o „havlistické modle“, o „lídrovi opozice“ a naznačoval, že jeho dnešní počínání je nedůstojné. V jednu chvíli dokonce prohlásil, že pokud se prezident s nastalou situací nesmíří, má možnost abdikovat a jít třeba „dělat něco jiného, třeba do důchodu“. Byla to ukázka přesně toho stylu, který Macinka držel po celý večer. Neusmiřovat, neobrušovat hrany, ale sekat.
Pavel stranou, Motoristé do útoku
Macinka celou pasáž o prezidentovi zasadil do širšího rámce. Tvrdil, že vláda Andreje Babiše, SPD a Motoristů sobě má vůli něco udělat s tím, co nazývá „deep state“. Pod tím si představuje propojení části médií, neziskových organizací, občanské společnosti a opozice. Právě prezident Pavel je podle něj součástí tohoto tábora. Není nad věcí. Není neutrální. Je to podle Macinky politický aktér, který se snaží držet při životě svět, jenž ve volbách prohrál.
Tohle schéma používal opakovaně. Na jedné straně vláda s mandátem od voličů. Na druhé straně poražení, kteří se s výsledkem nesmířili a snaží se přes média, neziskovky, tlakové skupiny a prezidentský úřad pokračovat v zápase jinými prostředky. Macinka to říkal natvrdo. Všichni, kdo se podle něj dovolávají občanské společnosti proti výsledkům voleb, nebojují za demokracii, ale proti demokracii.
Právě proto také jeho spor s Pavlem nepůsobí jako jednorázový výkřik. V Macinkově podání jde o frontální střet dvou legitimizačních modelů. Jeden vychází z voleb a vlády. Druhý z moralizování, aktivismu a pokusů vyvažovat volenou moc z pozic, které podle něj k tomu mandát nemají. Prezident Pavel v tomto vyprávění stojí na špatné straně.
Hnutí Duha jako symbol nepřítele
Druhým velkým blokem večera byl útok na ekologické neziskovky, především na Hnutí Duha. Tady už Macinka úplně zahodil opatrnost a najel na jazyk, který byl pro celý stream příznačný. Hnutí Duha nepopisoval jako oponenta nebo názorového protivníka. Mluvil o něm jako o „vypečené neziskovce“, „čerpačce“ a bez větší nadsázky jako o „teroristické organizaci“. Vysvětloval, že právě proti takovým subjektům Motoristé dlouhodobě brojí a že nyní konečně přišla politická reprezentace, která jim chce „sebrat peníze“.
Macinka se vrátil k dávným sporům, které s ekologickými aktivisty spojuje. Připomínal blokování dálnice D8, problémy kolem D47, D3, odpor k Novým Heřminovům, blokády na Šumavě i protesty proti Temelínu. Nešlo mu o detailní technický rozbor. Šlo o vykreslení jednoduchého a úderného obrazu. Tihle lidé podle něj celé roky nechránili přírodu, ale bránili stavbám, blokovali infrastrukturu, komplikovali život a způsobili škody.
Nejtvrdší část přišla ve chvíli, kdy se opřel o případ Nových Heřminovů. Tvrdil, že kvůli dlouholetým blokacím přehrady došlo při povodních k tragickým následkům, včetně ztrát na životech a obrovských škod. V jeho podání tím Hnutí Duha překročilo meze běžného aktivismu. Proto o něm mluvil jako o organizaci, která nese odpovědnost za skutečné škody, ne jen za ideologické kampaně.
Nezůstalo ale jen u toho. Macinka vytáhl i citaci zesnulého senátora Jaroslava Kubery a odkazoval na starší soudní spor kolem označení „ekoteroristé“. Tím chtěl podpořit svůj argument, že výraz není jen politická nadávka, ale že pro něj existují i dřívější veřejné opory. Dával tím najevo, že se nehodlá omlouvat ani ustupovat. Naopak. Odkazoval na to, že když někdo obstrukcemi blokuje obchvat, přehrady nebo dopravní stavby a tím podle něj poškozuje veřejný zájem, slovo „ekoterorismus“ považuje za zcela namístě.
Na Hnutí Duha navázal širší útok na „politické neziskovky“, „zelené nátlakové organizace“, „ekoteroristické úderky“ a celý systém dotací, z něhož podle něj tyto skupiny žijí. Tvrdil, že dotace jsou pro ně jako droga. Když o ně přijdou, dostávají „absťák“, který se pak projevuje kňučením a veřejným křikem. Ostrý jazyk držel po celou dobu. Mluvil o „vyžírkách“, „parazitech“ a lidech, kteří z důvěřivých občanů tahají peníze pod záminkou boje za demokracii, klima nebo občanskou společnost.
Vrchol celé této pasáže přišel ve chvíli, kdy přešel ke Karlově univerzitě a konkrétně k Fakultě humanitních studií. Tady už Macinka nevedl jen útok proti Hnutí Duha, ale proti celému světu, který podle něj podobné aktivisty produkuje. S pobaveným odporem popisoval předmět „Úvod do klimatické krize“ a citoval z jeho anotace i z podmínek zakončení. Nejvíc ho zarazila část, kde se jako možné formy studentské práce objevují mimo jiné „trénink blokády“, „narušenie dopravy“ či „sabotáž toku fosilných energií“.
Tohle si Macinka nenechal pro sebe. Označil to za šílené a pronesl, že pokud se na Karlově univerzitě něco takového učí, pak univerzita „vychovává teroristy“. Právě tady se spojily obě jeho hlavní linky. Kritika ekologistických neziskovek a útok na instituce, které podle něj pěstují aktivismus místo vzdělání. Mluvil o „Sodomě Gomorě“, o „specifické části společnosti“, která pak sama sebe označuje za vzdělanou elitu, a o oborech, které by si podle něj studenti měli platit sami.
Macinka tím zároveň naznačil politický plán. Znovu připomněl starší návrh Motoristů, podle něhož by některé vysokoškolské obory neměly být zdarma. Kdo chce studovat podle něj zbytečné a ideologické obory, má si je zaplatit. Stát podle něj nemá financovat výrobu aktivistů, kteří pak blokují dopravu, bojují proti infrastruktuře a ještě se ohánějí vyšším dobrem.
Celá pasáž o Hnutí Duha a „filozofkách ekoteroristů“ tak v pořadu nevyzněla jako okrajové téma. Byla to jedna z hlavních front. Macinka přes ni ukazoval, kdo je podle něj nepřítel. Nejen konkrétní neziskovka, ale celý řetězec. Aktivisté, granty, univerzity, média, část kulturní scény a politická opozice. Všechno to v jeho řeči splývalo do jednoho tábora, který podle něj léta určoval tón veřejné debaty a teď poprvé ztrácí půdu pod nohama.
V tom byla i energie celého vystoupení. Macinka nepůsobil jako člověk, který se brání. Naopak. Působil jako politik, který si tuhle konfrontaci užívá. S fanoušky sdílel heslo „Hrozní jsme“, používal ho skoro jako válečný pokřik a z protivníků si dělal terč. Když mluvil o prezidentovi Pavlovi, šlo o demonstraci moci a o vymezení hranice. Když mluvil o Hnutí Duha a podobných skupinách, šlo o další frontu téhož boje. Výsledek byl jasný. Večer bez brzd, bez snahy o smír a bez jediné známky toho, že by Macinka chtěl ubrat.
Naopak. Celý stream stál na jednoduchém vzkazu. Motoristé se nehodlají přizpůsobovat. Pavel podle něj nebude mluvit za stát na summitu NATO ani OSN. Hnutí Duha a podobné organizace budou pod tlakem. A všichni, kdo z toho mají nervy, si podle Macinky mohou zvyknout. Protože jak v pořadu opakoval, „hrozní jsme“.
(Mareš, prvnizpravy.cz, repro: xaverlive)
