Jak jednou správně poznamenal prezidentův vicekancléř Petr Hájek, panuje ohledně srpnové invaze v české společnosti mýtus - mylně totiž považujeme vpád vojsk Varšavské smlouvy za okupaci země.

Ale okupována může být jen ta země, která je nezávislá. A tou Československo šedesátých let v onom okamžiku už dlouhé dvě dekády nebylo, upozorňuje Hájek. Podle něj šlo pouze o policejní akci mající za cíl podmanit si bouřící se vzdálenou provincii a obnovit v ní pořádek.

Přijmeme-li toto Hájkovo tvrzení, pak, třebaže nám srpnové události připadají jako nekonečně vzdálená historie, by nás logicky mohla napadnout otázka, zda můžeme v den čtyřiadvacátého výročí této události skutečně vyloučit, aby se někdy znovu opakovala.

A položíme-li si jí a hledíme-li zároveň na svět kolem sebe se zdravou skepsí, pak nemůžeme nevidět, že i dnes - 21. srpna 2010 - jsme v podobném podřízeném vztahu k jinému mocenskému centru, které se od toho tehdejšího liší jen v nepatrných detailech. Hvězdy zůstaly a rudá se jen zaměnila za modrou.

V takové situaci je onen spouštěcí mechanismus, který vypudí tanky mezinárodní pomoci na naše území, jen otázkou času.

Česká republika totiž není od roku 2004 suverénním nezávislým státem. Je součástí rodícího se evropského superstátu, který nemá ambice o nic menší, než minulý superstát sovětský s jeho měkkým obalem přidružených přátelských republik. A nejpozději od 1. ledna 2010, kdy vešla v platnost Lisabonská smlouva, byl degradován na pouhou gubernii této novodobé říše.

Kdyby tak někdy v budoucnu Brusel pojal úmysl zpacifikovat se bouřící Čechy, Moravany a Slezany, zřejmě nám žádné NATO nepřijde na pomoc, protože Česká republika je už pouze okrajovou provincií soudobého Svazu evropských socialistických republik. Sféry vlivu jsou rozděleny a kvůli malé zemi nikdo nic riskovat nebude. Jako ostatně nikdy.

Pro ty, kteří si nyní ťukají na čelo a myslí si, že bruselské vládce by nikdy nic takového nenapadlo, protože jsou hnáni jen a pouze ušlechtilými cíli, připomínám, že jakási obdoba vojska Varšavské smlouvy už v EU dávno existuje. Jmenuje se EUROGENDFOR a jde o speciální paravojenskou jednotku okamžitého nasazení pro krizové situace kdekoli v Evropě. Jeden čas se dokonce spekulovalo o tom, že získají-li občanské nepokoje v Řecku na síle, bude to první místo, kde si tyto oddíly budou moci poprvé vyzkoušet nefalšovaný zásah.

Nedávno dokonce předseda Evropské komise José Manuel Barosso varoval před tím, že v zemích, kterým hrozí ekonomický kolaps po vzoru Řecka, by demokracie klidně mohla vzít zasvé a země by se mohly navrátit k autoritativním režimům, které v nich panovaly ještě před pár desetiletími. Nechala by si EU něco takového líbit? Nechala by si rozvracet svou postdemokracii? Nevyslala by do takové země vojsko, aby ji přivedla k rozumu a zachránila od pomýlení?

Kromě EUROGENDFORu, který existuje už nyní, je tu samozřejmě i vize vlastní evropské armády, kterou si politické špičky EU přejí a tak často o ní mluví. Dobře víme, že když si něco přejí opravdu hodně, zpravidla to nakonec dostanou.

Stačí tedy málo. Česká republika nemusí vyhlašovat nezávislost na Unii, nemusí prožívat další své Jaro a koketovat se svou vlastní verzí evropského socialismu s lidskou tváří, jako kdysi, abychom mohli znovu pocítit dojemnou péči dozorců, bdících nad čistotou našeho lidově-(post)demokratického zřízení.

Stačí jen vyjít do ulic, až se budou veřejné finance hroutit a lidem dojde trpělivost a politikům výmluvy. Tedy něco, co je velmi pravděpodobné, že se jednou stane, protože ani současná pravicová vláda zatím nijak dramaticky snižovat nabobtnalý státní dluh nehodlá.

A protože si Unie, ovládaná pořádkumilovným Německem, žádný chaos a nepokoje nenechá dvakrát líbit, vyšle speciální expedici. Vojenská a policejní technika a logistika doznala od roku 68 velkých změn, takže to bude chirurgicky čistá práce, takřka mistrovská operace. Žádné bloudění tanků. Vlastně žádné tanky. Jen speciální komanda.

A otázka pozvání? To už nebude třeba. Lisabonská smlouva jistě dává právní základ k takové "výpomoci" i bez pozvání, jen ho tam najít. I když lidí, kteří žalují do Brusele, mezi námi žije až až...

Adan B. Bartoš