Za téměř 10 let existence projektu se na jeho rozvoj investovaly z prostředků všeobecného zdravotního pojištění téměř 2 miliardy korun. Jistě úctyhodná částka. Kam tyto peníze z pojištění vlastně šly? A jaký je efekt? V současné době se na výsledky svých pacientů do elektronické zdravotní knížky dívá jen několik málo lékařů a nemnozí další lékaři tam jen automaticky odesílají hromady neuspořádaných vyšetření a závěrů. A my se dozvídáme kusé informace o tom, že se z peněz pro IZIP financoval golfový turnaj či operní představení. A kam šly další prostředky? To se asi ani nedozvíme. V Čechách tomu říkáme tunel. A co na to pacient? Ten si možná neuvědomuje, že jeho osobní, i velmi citlivá data, se posílají na server soukromé firmy, kde se shromažďují a mohou být zneužita. A to zde nerozvádím složitou a málo přehlednou majetkovou strukturu akcionářů tohoto programu. Dalším problémem je také to, že projekt je zaměřen jen na pacienty Všeobecné zdravotní pojišťovny. U dalších zdravotních pojišťoven probíhají zcela jiné projekty, které s projektem IZIP nekomunikují.

A co na to ministerstvo zdravotnictví, které by mělo zdravotnictví řídit? Raději se k tomu moc nevyjadřuje a čeká na rozhodnutí správní rady VZP, která si s tím moc neví rady. Podle SPOZ projekt IZIP již dávno ztratil důvěru jak lékařů, tak i pacientů. Projekt je prakticky mrtvý a nemá smysl v něm pokračovat a utrácet peníze, které by mohly být použity na léčbu pacientů.

Jak taková zdravotní knížka má vlastně fungovat?
Pacient se do IZIP přihlásí a je mu přidělen identifikační kód. Poté lékař, který pacienta vyšetřuje a léčí, napíše zprávu a odešle ji přes internet na centrální počítač IZIP. Zde se informace shromažďují. Pokud se další lékař chce podívat na tyto informace, dostane od svého pacienta přístupový kód. Tímto kódem se přihlásí a může číst to, co tam poslali i jiní lékaři.

Elektronizace ve zdravotnictví má nejen zlepšit vzájemnou informovanost mezi lékaři, ale i mezi lékaři a pacientem, který si tyto informace může také číst. Může se tím zabránit zbytečným a opakovaným vyšetřováním a tím zlepšit ekonomická efektivita zdravotního systému.

SPOZ navrhuje jiný způsob elektronických informací o pacientovi. Základní zdravotnické informace by uložil ošetřující lékař na čip, buď na průkazu zdravotní pojišťovny, nebo v občanském průkaze pacienta. Na tomto čipu by mohly být uloženy i jiné identifikační údaje o pacientovi. Pacient by při návštěvě u lékaře předložil tento průkaz s čipem. Lékař by pak mohl tyto informace číst a se souhlasem pacienta i doplňovat. Tento systém by platil pro všechny pacienty všech zdravotních pojišťoven. Těch by mělo být podle SPOZ rozhodně méně, než je v současnosti.

Lubomír Nečas