Václav Klaus: 25 let od podepsání tzv. opoziční smlouvy

GLOSA

Tzv. opoziční smlouva – ač se dohoda ODS a ČSSD jmenovala ve skutečnosti úplně jinak – je jednou z nejvíce démonizovaných událostí našeho polistopadového období.

8. července 2023 - 07:00

Přesně se tato smlouva jmenovala „Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou“.
 
Tato smlouva nebyla ničím jiným než písemným zformulováním podmínek podpory menšinové vlády ČSSD stranou, která ve volbách skočila na druhém místě a která se z důvodů velikých názorových rozdílů nemohla stát koaličním partnerem. Došlo k ní v okamžiku politického patu a nemožnosti sestavit standardní většinovou vládu. V tomto smyslu nebyla žádným revolučním řešením. Takových vlád bylo či dokonce je v Evropě více.
 
Byla však pro tehdejší „majitele klíčů“ – majitele klíčových pozic v naší zemi, zejména medií – totálně překvapivým řešením, se kterým vůbec nepočítali a které si ve své krátkozrakosti nejen nedovedli, ale hlavně ani nechtěli představit. Jejich namyšlená pýcha způsobená laciným potleskem liberálního Západu vedla k jejich prohře a k jejich zcela neadekvátní zlobě vůči těm, kteří s touto myšlenkou přišli.
 
Opoziční smlouva přinesla fungující vládu a na jistou dobu znamenala udržení polistopadového demokratického politického systému a polistopadového étosu. Pak to začalo nebezpečně směřovat k postdemokracii.
 
Patový výsledek mimořádných voleb v červnu 1998 nenastal náhodou. Náhodou nebyl nejen jejich výsledek, ale ani důvod, proč k nim došlo, ani to, proč v konci listopadu 1997 padla koaliční vláda ODS, KDU-ČSL a ODA. Vláda, která realizovala – podle všech kritérií s nesporným úspěchem (ve srovnání s dalšími zeměmi střední a východní Evropy) – polistopadovou nejen ekonomickou, ale i politickou transformaci, tedy zavedení trh a systému standardních politických stran.  
 
Pád vlády nebyl náhodou. Bylo o něj od počátku usilováno. Od okamžiku „ukradení“ Občanského fóra jeho údajným majitelům někým, kdo s nimi nechodil na pivo. Od vzniku ODS a od výhry ODS v parlamentních volbách v červnu 1992 a od tehdejší prohry Občanského hnutí (jako strany Václava Havla) v těchto volbách. Od respektu ODS k ambicím Slovenska vytvořit samostatný stát. Od zdánlivě neotřesitelné pozice ODS v české politice 90. let a proto od „nebezpečí“ definitivního vítězství tržní ekonomiky nad socialismy všeho druhu a všech barev a vítězství systému politických stran a parlamentní demokracie nad občanskou společností nevolených neziskovek a nad mediokracií a korporativismem. (Vím, že to pro ty, kteří to neprožili, chce více než krátkou glosu.)


 
Toto vítězství nechtěla ani Zemanova ČSSD, ani vždy oportunní KDU-ČSL, ani – v dnešní terminologii – pokrokářská a elitářská ODA (a její následná převtělení v Unii svobody a v TOP09), ale ani mimo parlamentní politiku stojící Václav Havel a „jeho“ lidé. To – spolu se zbytečně vyvolanou měnovou krizí Tošovského centrální bankou – vedlo k tzv. sarajevskému atentátu. A k pádu vlády.
 
Dlouho to vypadalo, že ODS skončí úplně mimo a že už o čtvrtletí století dříve nastane dnešní pokrokářský svět, podobný tomu, který u nás právě teď vytváří naše vládnoucí pětikoalice. Tehdy sice ještě neměli 108 hlasů, ale domnívali se, že se odvěcí nepřátelé ODS a ČSSD nemohou nikdy domluvit.
 
Mýlili se. Představitelé těchto dvou stran dali přednost fungující vládě před chaosem, standardnímu politickému systému před „pirátstvím“ všeho druhu, evolučnímu vývoji před další revolucí, pokračování existujícího před něčím jako „kulturní“ revolucí, v níž mělo být vzato zpět údajné ukradení sametové revoluce.
 
O nic menšího v opoziční smlouvě nešlo.
 

Václav Klaus,


Anketa

Kdo podle vašeho názoru rozděluje společnost a šíři nenávist?