Běžně se píše, že Saigon padl, když se na obzoru vynořily sovětské tanky, kterými byla vyzbrojena severovietnamská armáda. Ale prý to bylo v předstihu s realitou. To, co tam ustupující jednotky saigonského režimu spatřily jako první, byly pouhé makety tanků. O hrozící porážce však nikdo nepochyboval, a tak vypukl panický úprk, který už nešel zastavit. Papírové zbraně tak zachránily spoustu životů, které by skončily v marném boji.

Nejznámějším symbolem potupného konce války, ve které si Spojené státy nebraly servítky s vyhlazujícím kobercovým bombardováním, je helikoptéra odvážející poslední skupinu Američanů a jejich jihovietnamských spolupracovníků, ověšená zoufalci, na které už nezbylo místo. Nebylo to ze střechy amerického velvyslanectví, jak se traduje, ale snímek byl pořízen den předtím z Pittmanovy obytné budovy, jak upřesňuje úterní Wall Street Journal.

Vyjde to na stejno. Největší vzdušná evakuace v dějinách (než přišel podobný konec afghánské války) odnesla vzdušným mostem během pár dní na japonskou Okinawu a lodě americké 7. flotily osob osm tisíc osob. Helikoptéry odlétaly každých deset minut.

Potupnému konci předcházel potupný začátek v podobě „incidentu v Tonkinském zálivu“ ze 4. srpna 1964, kdy měly severovietnamské síly zaútočit bez příčiny na americký torpédoborec Madox, který se pohyboval u jejich břehů. Tento incident se nikdy nestal, či (jak píší korektnější média) „nikdy se nepotvrdil“. Jako záminka pro vyhlášení války Severního Vietnamu byl však dobrý. 

Dnes to vidíme jako začátek cesty ke ztrátě Jižního Vietnamu. Ale kdo vyhrál? Komunisté? Parádní argumentační kousek předvádí Andy Kessler z WSJ, když píše, že srp a kladivo na vlajce sjednocené Vietnamské socialistické republiky sice zůstaly, ale vyhrál kapitalismus.

Vyhrála chamtivost a bezohledné vytloukání zisku? Někde možná, ale kultura asijských národů, vzniklá na tradici kolektivní péče o zavlažovací soustavy, je jiná. Vlastně zcela opačná, je to tradice ohledů na potřeby druhých, tradice solidarity, tradice společného odporu proti útisku a vykořisťování. To není komunismus nahnaných davů před bafíky s božskou září, to je soužití v obci, které nikdo jiný nepomůže.

Probíral jsem se teď fotografiemi, které jsem ve Vietnamu pořídil pět let po válce. Hlavní dopravní prostředek kolo, u bohatších kárka, nebo žena s vahadly, která unese skoro všechno. Kapitalismus na jihu reprezentovaly pokusy prodat na chodníku cokoliv, co zajistí obživu na dalších pár dní. Třeba americké plastikové zbraně jako hračky pro děti, z bůhvíjakých starších zásob. Projel jsem tenkrát Vietnam od severu, kde se zrovna válčilo s Čínou (to už mají také za sebou), k jihu. Největší úctu vyvolává série záběrů z továrny na šicí stroje, která vznikla z ničeho.

 Od té doby (na rozdíl od sousední Číny) jsem se tam už nedostal, takže o současnosti nemohu nabídnout víc než pár běžně dostupných čísel. Předpovědi jsou díky Trumpovým clům ošidné, ale letos byl očekáván růst HDP o 6,5 až 7 procent. Částečně i díky tomu, že cla z prvního Trumpova funkčního období, která byla namířena proti Číně, vyhnala řadu výrob a investorů k jižním sousedům. Vedle montoven vyrůstají i nejnáročnější obory. Podle některých prognóz by se měl kdysi tak chudičký Vietnam za patnáct let stát 25. největší ekonomikou světa, takže nás možná dohoní a předhoní.

Svědčí ta čísla o úspěších kapitalismu? V Číně, jejíž vývojovou stopu Vietnam následuje, jde o využívání výhod obou systémů, jak toho tržního, tak toho řízeného. Růstová tempa obou zemí jsou vyšší než na Západě. Z toho lze odvodit, že jde o typický růst z nižšího základu, ale možná taky, že jejich sytém je efektivnější. A přestože nikdy neopomeneme, jak jim poradit, aby to dělali lépe (a zabředli do stejné stagnace jako my), nevypadá to ani po těch letech, že by jejich přístup neměl perspektivu.

Systémy a přístupy jsou jedna věc, druhou věci jsou lidé a jejich společenství. O přírodně daném kolektivismu už jsem se zmínil. Zavlažování si pořídíte sami jen když máte přímý přístup k řece. Ale neubránili byste se před vyprahlými sousedy, kdybyste nepustili vodu dál. V rozsáhlých systémech jde o propojovací kanály, centimetry spádu a soustavu hradel, kde musí souhlasit všichni. Dohoda a kázeň je součástí asijského DNA.

Ale také houževnatost a vynalézavost. Vzpomínáním na vietnamské studenty, kteří k nám začali přijíždět v 60.letech minulého století. Patřili k nejlepším, nebo aspoň k nejpilnějším. Jedním z nich byl i inženýr, kterého jsem potkal v té fabrice na šicí stroje v Čolonu. V reportáži v Mladé frontě je to mylně situováno do Ho Či Minova Města, kousek jižněji. Čolon má velkou čínskou menšinu, tak se to tenkrát možná nehodilo. Ale žádné konflikty jsem tam neviděl. Války jsou obyčejně věcí těch nahoře.

Tento pan inženýr byl typický český Vietnamec. Prošel to u nás  od píky, od učebního oboru, přes průmyslovku až po textilní strojárnu v Liberci. V Saigonu roku 1975 nebo krátce poté mu ukázali bednu se součástkami, ze kterých se montovaly japonské singrovky. A teď se snaž, nic jiného nemáme. Nakreslil dokumentaci a pak obešel síť řemeslných výrob, kterých bylo ve městě plno. Začali vyrábět součástky, a s těmi lepšími začal konstruovat i vlastní obráběcí stroje. V době, kdy jsme spolu mluvili, už nešlo jen továrnu na šicí stroje, ale také centrum vývoje přesné mechaniky.  

Horší bylo, jak se s tím uživit. To už taky v té reportáži nenajdete. Plán vyžadoval pravidelné dodávky, ale úhrada byla kreditem, který nikdo neproplatil. Na účtu rostly teoretické částky, ale v kuchyních byl průvan. Část šicích strojů se proto prodávala na černém trhu (to byl ten kapitalismus). Tolik volných jich však nebylo, a tak dělníci zpracovávali také dřevěné obaly dodávek od partnerů a dělali z nich hračky. V mých očích hrdinové čerstvě nabytého míru.

Nemohu si pomoci, naši Vietnamci jsou často nejlepšími Čechy. Jejich příchod do naší vlasti byla výhra, která je v rozporu s imigračními doporučeními o potřebě kulturní příbuznosti. Větší je potřeba pracovitosti a snášenlivosti, ochoty k soužití. A tu prokázali jako málokdo jiný. I jejich děti v českých školách patří k těm nejlepším.

Kolik Vietnamců celkem mluví česky? Teď jich tu žije asi 70 tisíc, ale během těch let jich naší zemí prošla spousta dalších. Bylo jich sto, dvě stě, nebo tři sta tisíc? Kde všude v Vietnamu bychom se domluvili? Ti, kdo žádají o naše občanství, jsou podle statistik z jazykové zkoušky úspěšní z 58 procent. Nevěřme však průměrům, protože ti, kdo tu vyrostli, jsou stoprocentní. Možná bychom s nimi měli víc a častěji mluvit. Možná bychom se měli lépe chovat k těm, kdo už jsou zase doma ve Vietnamu, ale odnesli si sebou vzdělání i vztahy.

Dávno nejsou tak chudí jako na těch starých fotkách. Mají za sebou obdivuhodnou cestu. A mají perspektivu!