Na první pohled by se zdálo, že v ústavním systému prvek stability reflektuje moc zákonodárná a moc soudní, zatímco prvek akceschopnosti představuje exekutiva.

Ale není tomu tak. Všechny tři pilíře státní moci (moc zákonodárná, výkonná i soudní) jsou „dvouhlavé“ - jedna hlava akcentuje pružnost a schopnost se efektivně rozhodovat, zatímco hlava druhá má akcentovat prvky rigidity a odolnosti vůči konjunkturálním vlivům.

U moci výkonné je tou akceschopnou vláda, zatímco tou stabilní prezident. U moci zákonodárné je tou pružnou Sněmovna, zatímco tou odolnou Senát. A u justice je soustava obecných soudů tou rozhodnou, zatímco Ústavní soud pilířem ochrany základních principů politického systému.

K čemu máme v demokracii volby? Kvůli legitimitě, kterou právě z nich čerpá celý politický systém. Bez voleb bychom legitimitu neměli. Proto pokud dnes někdo naznačuje, že neexistuje otázka volby a že je třeba volit jen tu jednu, správnou stranu, popírá tím tvrzením legitimitu politického systému. Proto taky tento systém musí vykazovat vysoký stupeň reprezentativnosti. Zároveň ale musí být schopen přijímat rozhodnutí, která nemohou být vždy konsenzuální.

Potíž je ale v tom, že reprezentativnost (tedy schopnost zastupovat společnost v celé pestrosti zájmů, postojů a ideových východisek) je s prvkem akceschopnosti v radikálním rozporu. Čím víc jednoho, tím méně druhého.

Právě kvůli tomuto rozporu existuje složitá architektura ústavního systému, v němž jednotlivé „dvouhlavé“ pilíře akcentují odlišnou funkci. Z celkového hlediska je tedy důležité zachovávat rovnováhu těchto pilířů a pečovat o ni.

A nyní k volbám a jejich významu.

Na první pohled je smyslem voleb poskytnout právě reprezentativnost systému tak, aby zrcadlil rozvrstvení společnosti. Pokud bychom po politickém systému požadovali absolutní reprezentativnost, museli bychom zavést permanentní referenda nebo tzv. tlačítkovou demokracii, kdy by se o všem hlasovalo přímo a kontinuálně.

Jenže dobře víme, takže takhle to nemůže být ani v životě. Vzpomeňme si na jakýkoli kolektiv, formální i neformální, který chce něco organizovat, pořádat, uskutečnit, podniknout. Ani ten se nerozhoduje kontinuálně a přísně proporčně a kompromisně. Prostřednictvím formálních i neformálních mechanismů přijme rozhodnutí, a jeho správnost pak vyhodnotí zkušenost.

I rodina či parta v lese, i dobrodružná objevitelská výprava, ale i tým pořadatelů různých setkání také nerozhoduje tak, aby každý úkon obsahoval namíchaný kompromis ze všech výchozích postojů. To by rodina zabloudila, výprava nic neobjevila a konference by skončila fiaskem. Rozhodnutí jsou v různých kolektivem přijímána různými mechanismy, ale vzásadě jde vždy o totéž: řešení, které je zvoleno, dostane šanci uspět, nebo se historicky znemožnit.

Prvek stability a prvek akce mohu být v různých systémech koncipovány velmi odlišně.

V prvních čtyřech nebo pěti poválečných dekádách v Itálii padaly dvě vlády ročně, což by se na první pohled jevilo jako naprostý chaos. Současně přitom v parlamentu seděly po dvě generace pořád titíž lidé, a žádné volby s tím nic neudělaly. Třetinu měli vždy komunisté a socialisté, třetinu křesťanští demokraté, třetinu liberálové. A všichni se navzájem žárlivě hlídali. Žádné řešení nedostalo mandát k tomu, aby to někam dotáhlo, aby se ukázalo, či aby se historicky znemožnilo. Systém nebyl nestabilní, jak by se z vládního orloje zdálo. Byl naopak stabilní až moc. A můžeme posoudit, nakolik to Itálii prospělo.

Pečujme o to, aby naše demokracie obsahovala prvek reprezentativnosti. Sněmovna ani Senát nemají být jednobarevné. Přesně naopak. Pečujme o to, aby každá definovatelná skupina společnosti měla svou reprezentaci, měla své zastoupení a podíl na tvorbě obecných pravidel. Ale zároveň aby ten, kdo získá mandát k rozhodování, měl k tomuto rozhodování prostor.

Pro nás z toho plyne, abychom se nepohoršovali nad tím, že v politickém systému je zastoupena třeba i marginální a pro nás podivná skupina společnosti, ale skupina s legitimními zájmy a postoji. Ale zároveň musíme přijmout fakt, že držitel výkonného mandátu má mít šanci rozhodovat a pak předložit své účty. A aby mohl být takový mandát vyměněn zásadněji než mírný pokrok v mezích zákona.

Mírný pokrok nechme na starost těm prvkům veřejné moci, které pečují o reprezentativnost a stabilitu. Ale těm prvkům, které mají konat, jim k tomu poskytněme prostor. V obou těchto momentech podle mne spočívá význam voleb v demokracii.

Daniela Kovářová

Vystoupení na konferenci Porta Iuris dne k problematice voleb 25. 9. 2025