Svátek má: Miloslava

Komentáře

Vladimír Čermák

Nezávislý badatel

Až odvolíme…

Chtěli byste také vědět, co přijde, až bude odvoleno, až bude sestavena nová vláda a instalovány další elementy nové moci? Tehdy si asi položíme otázku: "a co bude následovat teď?".


Není však až tak těžké si domyslet, co bude následovat už teď, měsíc před volbami.

Strany a hnutí, které se ucházejí o naše hlasy, zatím – už tradičně - nepředložily své vize budoucnosti české společnosti, ve jménu kterých doufají, že si lidé před a během posledního říjnového víkendu najdou čas jim odevzdat své hlasy. Nad touto sebedůvěrou lze až žasnout. Zatím mezi lidi pustily jen samé fráze na způsob „volte pravici“, „myslíme to dobře“ apod. Patří k nim i tvrzení, že Česko pod jejich vedením by se mělo zařadit mezi deset nevyspělejších států světa. Vesměs bez toho, že by zdroje těchto svých pábení třebas jen naznačily. Třeba v podobě existence solidnějších podkladů (analýz, prognóz a jiných materiálů), o něž by se měly opírat. Z toho lze celkem spolehlivě usoudit, že takové podklady neexistují. Pábidla fungují jen jako lep, na který se nejčastěji chytají ti, kteří chtějí věřit, že jednou bude lépe. Použitá floskule přivede našince k falešnému krmítku, kde se z pasti dostane tím, že do urny odevzdá to, co je považováno za největší vymoženost západní demokracie – svůj hlas pro toho, kdo mu má příští čtyři roky víceméně autokraticky vládnout.
    
Letošní volby mají několik zvláštností, které je odlišují od těch předchozích sedmi polistopadových parlamentních voleb. Těch, které již věkově pokročilejším občanům splývá v homogenní masu, zvláště, když k nim připočteme i senátní, evropské či komunální a naposledy i presidentské volby. S výjimkou těch, kteří odmítli k takovým volbám chodit, a těch, kteří bez ohledu na to, čím je „jejich“ strana znechutí, ji přesto jsou schopni znovu a znovu volit, se z mnoha českých voličů stali hledači. Tedy voliči, kteří volí instinktivně, zpravidla podle dojmů z nabídek ve stylu prázdninové „last minute“.

V říjnu 2013 lze však očekávat něco jiného. Zvláštností těchto voleb může být bitevní vřava, která se může v poslední dny před volbami strhnout o nerozhodné hlasy. Dosavadní kampaň je totiž zatím až příliš slušná, uvědomíme-li si, o co zde jde. Zatím nebyly ve větší míře použity kompromateriály, které především politické subjekty pravice mohly v minulých letech nasbírat a jinak připravit na své protivníky. A ony je sbíraly a také připravovaly! Možným vysvětlením jejich dosavadního nepoužití je to, že je sbírala i protistrana, a že podobně jako v případě zbraní hromadného ničení si ti i ti politici uvědomili, jak by jejich použití mohlo být zničující, resp. sebezničující. Jiným vysvětlením je ona zmíněná sázka na ony zmíněné „váhavce“, kteří své hlasy do uren jsou ochotni dát až na základě posledního dojmu. Poté, co politické strany a hnutí namašírují do gladiátorské arény se svojí nejtěžší výzbrojí v podobě zvlášť zničujících kompromateriálů. Nelze vyloučit, že v posledním týdnu před volbami čeká domácí voličstvo silný zážitek v podobě smršti kompromateriálů nejtěžšího kalibru.
                       
Odpověď na to, jak by měly dopadnout říjnové volby za normálních okolností není nijak složitá, využijeme-li poučení z nedávných dějin. Dějiny se dějí pozvolna. Radikálních - od dřívějších postupů značně odlišných - změn bývá mnohem méně, než by našinec schopný ještě po všech předchozích zkušenostech očekávání toho, že bude lépe, čekal. Následovat proto bude nejspíše to, co se už v nedávné minulosti stalo v podobné situaci, nebo aspoň něco hodně podobného.
Strany levé a středolevé by měly vyhrají volby, to se čeká a to se asi stane. Určitá míra nejistoty je spojena je s další otázkou: jak moc tyto volby vyhrají? Hodně to záleží opět na minulosti. Svědčí o tom i to, že již před posledními volbami, tedy ještě v době vlády tzv. pravice (která měla do řádné pravice ale dost daleko, stejně jako středolevice má dost daleko k řádné středolevici) došlo k aférám založeným většinou na připravených kompromateriálech. Tzv. pravice vládnoucí v posledních sedmi letech pro tento případ silně zbrojila. Dalo se to odvodit z několika skutečností. Třeba z odborné nečinnosti specialistů shromážděných v ústavech a úřadech, které se měly zabývat totalitní minulostí. Jejich nedostatečná výkonnost ve výzkumu minulých událostí byla nejen pro mne, ale i pro některé jiné badatele v této oblasti zarážející. Ovšem jen pokud jste si nepoložili otázku, proč tomu tak je a bylo? Měla totiž svůj vlastní, tedy logický důvod. Tito specialisté nebyli ani hloupí, ani líní. Pracovali však podle příkazů svého vedení většinou nikoliv na projektech, jejichž rozpracování by vedlo k lepšímu porozumění minulosti, ale na úplně jiných úkolech spojených spíše s budoucností. Tedy na projektech směřujících k tomu, co se má v dohledné době stát, a jak tyto procesy ovlivnit. Z archivů s kilometry dokumentů byly zpracovány - výběrově, resp. podle klíče, který jim byl jejich vedením zadán - informace umožňující identifikaci minulosti těch, kteří by mohli zaujmout v novém systému vlády významnější pozice. Můžeme tedy předpokládat, že za těch x let jejich aktivit byly již tzv. citlivé informace (rozuměj kompromateriály všeho druhu) shromážděny. Lze je rozdělit minimálně do tří základních kategorií:

1) informace určené k "odstřelu" určitých osob, které jsou pro budoucnost těch, kteří k současné pravici patří, z nějakých důvodů jsou nebezpeční, a jejichž minulost vykazuje šmouhy (čistě pracovně by bylo možné tento druh kompromateriálů nazvat "rathoviny")

2) informace určené k nadcházející verbovce /získávání do svých služeb/osob, které dají přednost přeběhnutí na druhou stranu před prozrazením svých minulých tajemství (zde lze pro srozumitelnost použít označení "peakoviny")
   
3) informace neúplné týkající se zajímavých objektů, k nimž je potřeba něco doplnit - v nejhorším třeba falsifikáty - tak, aby se s nimi dalo pracovat jako s informacemi 1. a 2. kategorie.

Zmíněné archivy nejsou jediným zdrojem kompromateriálů. Za minulá dvě desetiletí se objevily zcela nové databáze, z nichž lze získat takto "užitečné" údaje také. Má je nejen NBÚ, BIS, ÚZSI a jiné tajné i polotajné instituce, ale třeba i ministerstvo financí, práce a sociálních věcí, školství… atd. Zde všude čekalo a čeká na své objevitele mnoho údajů vypovídajících o zájmových osobách. Tedy i o tom kde a jak překročily psané i nepsané zákony a čeho se ty či ony "subjekty" jejich zájmu kdy a kde dopustily. Ten třeba neplatil správně daně, byl nevěrný, onen zase potřeboval falešné certifikáty o svém "doplněném" vzdělání, včetně opsaných diplomek či disertací atd.

Český stát byl již delší dobu řízen nikoliv podle promyšlených, analýzami podložených a i jinak kvalitních koncepcí. Už vůbec ne pak v souladu s ohledem na zájmy občanů. Prioritu měly osobní a skupinové zájmy těch, co byly právě u moci. I proto je ČR slabým státem. Důraz na adhockracii, tedy na vládnutí prostřednictvím permanentních improvizací, jej nutně orientuje špatným směrem. Nezbytně se tím dostává do pastí kabinetní politiky založených na dosahování stability nikoliv promyšleným vyvažováním různých zájmů, posilováním spolupráce, koordinováním aktivit, ale vzájemným vydíráním se politiků a jiných vlivných osob různými kompromateriály. Česká společnost již v minulých letech s tímto problémem získala mnohou zkušenost. Viz akce Wallis, švýcarská konta ODS, Olovo, Bamberk atd. Pokušení těch, kteří jsou právě u moci využívat vědění o tom, jaká byla "špatná" minulost toho či onoho protivníka či dokonce i svého kolegy, je velké, a bylo mu často podlehnuto. V podstatě se jedná ale jen o modernější obdobu někdejší stranické kádrové politiky s jejími fígly a úchylkami. Na rozdíl od ní se zde hraje ale častěji s cinknutými kartami, používanými navíc nanejvýše účelově. K tradičním trikům – dalo by se dnes říci i PRAVIDLŮM - patří třeba to, že některé kompromateriály jsou odloženy a až později využity pro odvetu. Tak jako to bylo v případě pana Schwarzenberka, který nemohl spolknout fakta vybalená na něj při presidentských volbách týkající se i jeho češství, resp. češství a minulosti jeho rodiny. Bylo by zajímavé zjistit, jaká protiakce by byla použita v případě, že by se jednalo o nějakou, finančně opravdu zajímavou restituční kausu. To je ostatně i důvod, proč nikdo z těch, kteří mají k dispozici kompromitační materiály např. na restituční havlovské kauzy, je zatím nepoužil. Je to trochu jako v zákopové válce. Dokud nepřítel nepoužije jedovaté plyny či jiné zničující zbraně hromadného ničení, nepoužije je ani druhá strana. Lze konstatovat pouze to, že k něčemu takovému dosud nedošlo. Národ zatím nevyšel do ulic a nepožadoval velkou změnu, čehož se mnozí politici zvlášť obávají. To by je totiž mohlo smést. Ale to neznamená, že v záloze takové sebezničující zbraně nejsou. Nejspíše z tohoto důvodu je třeba Listopad, jeho příčiny a souvislosti i po 24 letech jedním z velkých tabu našich dějin. Proto jsme nejspíše ušetřeni toho, abychom se dověděli podrobnosti o tom kdo, jak a proč tento stát v posledních dvaceti letech rozkradl.
   
Platnost zmíněných pravidel lze snadno ověřit zpětnou analýzou afér, které přes tento nikdy nevyhlášený, ale faktický klid těžkých zbraní vypluly na povrch. Druhý den, někdy do týdne se objevily jiné aféry, týkající se tentokrát druhé strany podezřelé z vyprovokování předchozí aféry. Následně nastoupily vyjednávači a domluvili klid těchto zbraní. Také některé z těchto afér měly totiž potenciál zničit obě strany.
             
Oklikou se tedy vraťmě zpět k předvídatelnosti výsledků budoucích voleb. Nedojde-li k něčemu neočekávanému, asi dopadnou pro pravici opravdu hodně špatně. Hříchů, za které jim ve volbách může vystavit účet většina české společnosti, je požehnaně. V takovém případě tzv. pravici nezbude opravdu možná nic jiného než odkrýt karty v podobě existujících kompromateriálů ještě před samotnými volbami. Představa, že by středolevice mohla díky dostatečnému počtu svých zástupců v parlamentu třeba upravit i ústavu, povede k odstřelům řady kandidátů této struktury, kteří by v tomto směru mohli představovat zvlášť vysoké riziko. Něco ve stylu "dr. Rath". Tedy osob s vysokou agresivitou vůči pravici a jejím představitelům, ale nedisponujících příliš průhlednou minulostí, resp. s minulostí poznamenanou tím, co s věkově pokročilejšími jedinci udělal minulý režim. Vůbec to nemusí být členství v KSČ či příslušnost k agentuře StB. Žáčkův tým z ÚSTR to ostatně předvedl již na případu někdejšího krátkodobého ředitele ÚSTR doc. Pernese. Když se ukázala jako problematická obvinění tohoto soupeře z toho, že šlo o kandidáta tajné spolupráce (kolik z bývalých prominentů polistopadového režimu se ocitlo nechtěně v této kategorii!), z plagiátorství (kolik dnešních opor pravice mělo se svými narychlo spíchnutými diplomkami i disertacemi daleko větší problém), bylo použito studium na regionálním stranickém vzdělávání VÚML, kam byl jako nestraník - ale i jako ředitel malého slavkovského muzea - tzv. vyslán. Účast na tom nebyla kariérová záležitost, ale povinnost. Kdo zná tehdejší reálie, ví, že proti tomu nebyla obrana, pokud člověk nechtěl připustit výměnu na svém postu za člověka s komunistickou minulostí, ale s příliš často problematickou odbornou kvalifikací. To, že doc. Pernes byl a je kvalifikovaný, pracovitý, invenční a slušný (toto slovo je zde zvlášť důležité!) člověk, nestačilo. Po schůzce v jednom pražském hotelu s tehdejším premiérem Topolánkem doprovázeným trochu nečekaně (pro Pernese) i Žáčkem, kde od něj Topolánek chtěl hlavně ujištění, že Žáček může dál v ÚSTR působit. Ukázalo se, že tolerantní Pernesův postoj k týmu, který Žáček měl dál vést, nestačí. Proč asi? Jako důvod se nabízí to, že každý ředitel má právo a také možnost seznámit se s tím, co jeho pracovníci dělají. Jestliže většina odborných pracovníků ÚSTR byla orientována na rozpracování kompromateriálů (via digitalizace dokumentů), a jen malá část kryla jejich činnost něčím, co trochu připomínalo výzkum totalitní minulosti, riziko odhalení této operace zaměřené na manipulace s politickými subjekty prostřednictvím kompromateriálů bylo příliš vysoké. Pernes musel skončit. Na jeho místo byl pak vybrán člověk bez jakýchkoliv kvalifikací v dané oblasti řízení. Prostě něco jako bílý kůň. Žáček - s platem jen nepatrně menším než ředitelským a s plnými kompetencemi pro řízení svého bývalého ústavu - mohl pokračovat ve své skryté podpoře pravicové (nebo už spíše zřetelně mafiózní) politiky. Je obtížné odhadnout po dalším tříletém působení Žáčkova týmu v ÚSTR, kolik se jim podařilo najít využitelných informací pro budoucí střety mezi pravicí a levicí. V tomto případě šlo jen o modernizovanou obdobu činnosti někdejšího Evidenčního oddělení, které v letech 1946 - 48 (a ještě tři roky poté až do zatčení jeho šéfa K. Švába) vykonávalo něco podobného pro někdejšího ústředního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského.
     
Vycházíme-li z těchto dedukcí, je otázkou, zda má současná levice ještě nějakou naději vyhnout se kompromitačním kampaním a odstřelu "svých lidí, příp. jejich nuceným přestupům do řad protivníka. Snad jedině tak, že vyloží na stůl karty a zkusí hrát bez nich, pokud ovšem nemá srovnatelnou zásobu kompromateriálů na Kalouska a spol. V praxi by taková strategie znamenala, že by kandidáti středolevice na odpovědné pozice ve struktuře moci měli o své minulosti (nejen za bývalého režimu, ale i v posledním čtvrtstoletí) sdělit včas vše, co by v případě zahájení takové kampaně mohlo poškodit je i celou jejich squadru. Nemusí to být nutně presentováno veřejnosti, ale určitě stranickým sekretariátům, kde se projednává seznam kandidátů pro volební seznamy. Týká se to i těch tzv. mladých a mladších. Minulost má každý, jak je známo z případů řady blonďatých i tmavovlasých missek, které byly usvědčeny ze své účasti na pornograficky orientovaných výdělečných činností, na které ve svých sladkých osmnácti, devatenácti letech chtěly už zapomenout. Minulost člověk může zapomenout, ale totéž se netýká jeho okolí. Mladí kandidáti kromě své celkové nezkušenosti a neprověřenosti svých charakterů v krizových situacích mohou mít takovou "zapomenutou" minulost také, byť asi jiného druhu. Z dnešní ČSSD se zcela určitě řada bývalých i současných prominentů této strany již stačila namočit i do korupcí a jiných afér. Jsou přece tak výnosné! Navíc řada z jejích prominentů si mohla zadat s KSČ, ať už jako kandidáti či jako členové. Příp. i jako funkcionáři, členové LM apod. I oni by měli vyložit svou minulost, pokud si nechtějí počkat na konfrontaci s kompromateriály z dílny českých specialistů na nedávnou minulost, které jiná než tato stránka minulosti nezajímá.
     
Mnozí z těchto "odborníků" možná ani nevěděli a neví, proč byli vybráni k této činnosti, a k čemu její výsledky mají sloužit. Mají však vždy možnost o tom české veřejnosti něco sdělit, pokud disponují ovšem i trochou odvahy. A struktury, které se shromaždováním kompromateriálů na obou stranách barikády zabývají, mají možnost se spolu domluvit a skartovat své "informace". Na to se však nedá spolehnout. Už bylo do toho investováno příliš práce (i když existují velké precedensy v podobě smíření např. irských rivalů či v podobě někdejších sovětsko-amerických dohod o snížení zbrojení). K vytvoření tlusté čáry za tímto způsobem zneužívání minulosti je stále dost důvodů. Otázkou ovšem je, zda jsou k tomu opravdu teď podmínky. Spolehnout se na to nedá.
   
Po volbách přijde nejspíše čas i na využití informací druhé kategorie (ve stylu JUDr. Peak). Možná se pak brzy po jejich "vynoření" vytvoří v ČSSD i dosud neznámá a netušená frakce uvnitř této strany, která bude v mnohém hlasovat jinak než jejich "soudruzi", jak si dříve "socani" mezi sebou říkali. Zajímavá může být také reakce těch, vůči nimž byl projekt "Kompro" (jak jej lze pracovně nazvat) zaměřen. Možná odpoví tím, že použijí výsledky jiného, podobného projektu (něco jako "Antikompro"). Nové vedení ÚSTR již možná našlo způsob, jak využít existující know how. Žáček - pokud je známo - je stále pracovníkem této instituce. V takovém případě se smíchy neudržíme. Noviny zase budou čtivé a zpravodajství v TV poslouchatelné, ale v celé politice pak široko daleko nezůstane nikdo, kdo by měl špetku autority a byl považován za poctivce. Možná přijde na řadu ve stylu "do čtveřice všeho dobrého a zlého" nová úřednická vláda. Nejspíše ji tentokrát povede a i jmenuje ten samý člověk. A v budoucnu se naši potomci nejspíše dočtou o této době jako o věku "konce politiků". Být politikem bude stejně rizikové jako být jelenem vysazeným do obory, kde se na jeleny střílí. Bez upozornění a bez soucitu.
     
Vize takové budoucnosti je velmi varovná. Je čas přenechat minulost odborníkům a vrátit se ke klasickému pojetí profese politika (nikoliv politologa!). Možná, že už přišel čas k zahájení náboru jednotlivců, jejichž profil by byl inertní vůči kompromateriálům tak, jako je nepromokavý materiál inertní vůči dešti. Pak by se mohlo experimentovat v jednotlivých politických stranách či v jiných institucích se zřizováním speciálních rychlopřípravek, jejichž absolventi by mohli vejít do světa vysoké politiky, aniž by se museli obávat nášlapných min v podobě kompromateriálů.

To lze plánovat ale jen v dlouhodobém horizontu, tedy až pro volby v r. 2017. Nějaké řešení tohoto specifického problému české politiky by se už mělo prostě hledat a najít. Jinak bychom mohli vstoupit do evropských a světových dějin jako společnost, která není schopná vzhledem ke své pohnuté minulosti i současnosti vygenerovat jediného neprůstřelného "politika".

Vladimír Čermák