Spor, který se rozhořel o resort zemědělství, znamená mimo jiné to, kdo tak vlastně bude mít pod dozorem církevní restituce. Nejde jen o církevní restituce. Ty ostatně do řešení koaliční programové smlouvy zařazeny nebyly,  a řada dalších konfliktních bodů (třeba změny daní), odsunula trojice vyjednavačů až na někdy, za rok 2015.  

Při vedení resortu zemědělství se tak nějak v klidu hovoří o tom, že ministr bude moci „ovlivňovat“ Státní pozemkový fond buď v prospěch nebo neprospěch velkorysého daru státu církvím. Třeba tím, že ministr odvolá „neposlušného“ šéfa uvedeného fondu. Jako by se nechumelilo.

Nejde o to, že by se měl onen dar za 134 miliard korun revidovat. Měl. Ale jde i o něco jiného.

Dosavadní debata o tom, kdo povede jednotlivé resorty totiž nabuzuje dojem, že se bude opakovat situace praktik mongolských chanátů na dobytém území, kde rozhoduje suverénně a bez jakýchkoliv diskusí jen jedna strana. Klidně se to může maskovat „kontrolními“ náměstky z druhých stran, kteří ale spíše fungují coby dobře placení pozorovatelé bez jakýchkoliv rozhodujících pravomocí.

Ostré výroky na adresu praktik bývalých vlád začínají poněkud blednout a nevybarví je ani tzv. služební zákon, který by měl zajistit nejen odbornost, ale i kontinuitu státního úřednictva. A to na základě omezení politického tlaku při každé změně politické garnitury. Praxe zákona se totiž projeví až v čase, zatímco nová vláda začne (pokud vznikne) úřadovat okamžitě. Včetně čistek.

Obvyklá praxe nového ministra začíná slovy „nechci dělat žádné personální zemětřesení“. V tom okamžiku se už musí třást ruce i šéfům odborů ministerstev a koukat rychle najít krabici od banánů. Po uklidňujících slovech následuje řádění Černé ruky spolu s dosazováním nové party.

Svého času se mi svěřil jeden z ministrů, že každá strana je „hladová“, a jedno průměrné ministerstvo „nakrmí“ 100 až 200 stranických krků. Takže bez iluze.

Psáno pro Prvnízpravy.cz

Jiří Kouda