Čí že bezpečnost? Ptám se, o čí bezpečnosti se mluví. Mluvící hlavy na různých setkáních EU a NATO mají na mysli patrně své občany, kteří to mají zaplatit. Politici, kteří odkývají jakákoli procenta, ale nejsou schopni definovat, za co je utratí. Slova, že jsou připraveni zvýšit procenta, je jediná připravenost, kterou mají. Nevím jak má ochrana našeho národa vypadat. Ptám se, kde jsou kryty, co dělat v případě přerušení dodávky elektrické energie, jak se chovat, jak se dostat z většího města. Jediné, co se zveřejnilo, jsou probíhající a plánované nákupy zbraní vypovídající o nehorázném plýtvání a o tom, že armáda považuje útok za nejlepší obranu. Procenta státního rozpočtu na zbrojení, které naše vláda s takovou lehkostí přijímá, jsou příliš anonymní a nic nevypovídají o odhodlání nebo odporu jednotlivců. Myslím, že pro občana by byla srozumitelnější „zbrojní daň“ strhávaná přímo z platu každému. Možná by je těch 5,10, 20 a víc procent přinutilo k nějaké reakci. Miliardu ve státním rozpočtu si málo kdo umí představit jinak než jedničku s devíti nulami, ale stržená částka z platu je každému velmi srozumitelná. Státní rozpočet jsou přece naše peníze – nebo ne? 

Nevíme, za co se ty vytvořené miliardy utratí a komu v kapsách skončí, za naši bezpečnost to jistě nebude. Bé, bé, bezpečnost se dá koupit jen tak v pohádkách „Ovčí babičky.“ Naše vláda má obrovské štěstí, že u nás mladí i staří tak milujeme pohádky. A že jich je.
Možná nějaký průzkum otestuje naše odhodlání zbrojit na ochotě zříci se části platu. Zamyslete se, kolik procent vás ještě nechá v křesle?