Petr Kaňka: Bezvýznamnost

KOMENTÁŘ

S bezvýznamností se lidé těžko smiřují, protože ji díky jiným negativním vlastnostem neumějí překonat.

10. září 2023 - 07:00

Deprivovaní lidé bezvýznamnost maskují a halí. Mohou se díky klamání a podvodům dostat až na hranici zločinnosti. Máme málo příkladů mezi našimi politiky, kteří stanuli před soudy? Nechme příklady stranou; nelze tady prezentovat ucelený celek a příklad by vypadal jen jako osobní zaujatost. Deprivanti se umí tvářit a jevit jako úspěšní a významní. A úspěšní se díky procesům v deprivované společnosti mohou jevit a stávat bezvýznamnými. Proces nikoli náhodný a nahodilý, nýbrž cílený a programově motivovaný. Máme dnes v naší zemi v přímém přenosu a na otevřené scéně modelové jevy, které nám jsou lhostejné, protože z nich konsekventně nic nevyvozujeme, nezasahujeme do nich, necháváme je beztrestně plynout až k trpkým koncům, v nichž jsou lidé zničeni, zostuzeni, poníženi a vyobcováni. Takový je případ režiséra a scenáristy Ivana Fíly, který mnoho let bojuje před našimi zraky o svoje morální a autorská práva k filmu Muž, který stál v cestě.
     
Kauza se zauzlila v roce 2020 na Valné hromadě Asociace režisérů a scenáristů, kam přišel scenárista a režisér jako člen asociace žádat o podporu ve sporu s producentem Miloslavem Šmídmajerem, který ho nejprve smluvně zavázal k vytvoření autorského filmu Muž, který stál v cestě, ale nečekaně se rozhodl, že si ponechá Fílův scénář a na režii angažuje někoho jiného. Radou ARAS byl Fíla odmítnut. Nesolidarita má dílem svůj kořen v provázání režisérů s producenty, kteří dávají scenáristům a režisérům pracovní příležitosti. Zvítězila nad kolegialitou, v další rovině nad morálkou a ještě v další nad zdravým rozumem. Autorský film představuje specifickou kategorii, Ivan Fíla je autorským tvůrcem a autorský film bývá významy nejsilnějším možným sdělením. Vzpomenete si na film Hoří, má panenko? Scenárista a režisér Miloš Forman si pozval jako spoluscenáristy Jaroslava Papouška a Ivana Passera (oba se později výrazně prosadili také jako režiséři). Byl natolik osobitě autorský, že producent Carlo Ponti se od filmu distancoval a chtěl po Formanovi vložené peníze nazpět. Film byl nominován na Oscara v kategorii nejlepší neanglicky mluvený film. Těžko si lze představit, že by neústupný až tvrdý Ponti, po seznámení se scénářem v jakékoli podobě, požadoval, aby se režie chopil osvědčený režisér Federico Fellini (také výrazný autorský režisér). Nebylo by to profesionální, slušné a ani rozumné, protože by daný autorský projekt odsoudil k bezvýznamnosti. Vznikl by zcela jistě standardní kvalitní film, jenž by zobrazoval československou společnost s akcentem na vnější znaky, ale jejich niterné významy by pravděpodobně znehodnotil. Už Aristoteles věděl, že vnitřní význam je výsostným cílem umění.

Petr Kaňka: Pod pokličkou
           
Miloslav Šmídmajer se rozhodl známým kánonům o autorském filmu odporovat a zvolil po delším hledání místo Fíly jako režiséra Petr Nikolajeva. 30. 08. 2023 se Ivan Fíla v otevřeném dopise České filmové a televizní akademii podivuje, že akademie chce film, o který se stále ještě jako poškozený autor soudí, nominovat na Oskara. V dopise k věci zaujímá především svůj postoj z projektu odstraněného režiséra. Připomíná:
 
„První soud o neexistenci režijní smlouvy Šmídmajer pravomocně prohrál (rozsudek z 12.12.2022). Vrchní soud v Praze konstatoval: „žaloba o určení, že závazkový právní vztah založený smlouvou o vytvoření audiovizuálního díla a poskytnutí licence k jeho užití ze dne 14. 7. 2016 mezi žalobcem (Šmídmajer) a žalovaným (Fíla) netrvá, se zamítá.“ V případě druhého soudu, žalobě o ochranu autorských práv proti producentovi a distributorovi filmu, kterou jsem podal letos v dubnu, ještě neproběhlo jednání. Toto soudní rozhodnutí bude stěžejní v tom, že pokud moje žaloba bude úspěšná, bude to mít dalekosáhlé následky pro film, jeho producenta i další uživatele. Šíření tohoto filmu, který hrubě porušuje autorský zákon, bude zakázáno, a to by znamenalo i stažení českého kandidáta na Oscara, pokud by film byl akademiky neočekávaně zvolen.“ (z otevřeného dopisu Ivana Fíly ČFTA)
         
 Akademici mají plné právo film na Oscary vyslat. Ale byla by to ostuda. Když ne přímo ostudu, tak by zcela jistě vyvolal natočený film u diváků zklamání. Tomáš Stejskal (26.5.2023, Magazín – Aktuálně. cz, recenze Film o Krieglovi s Töpferem jenom po sté opakuje, že komunismus byl zlý) hodnotí film jako jednorozměrnou antikomunistickou vyprávěnku, která je neupřímná a maskuje se jako drama o cti. Jiná recenzentka, Věra Míšková (26.5. 2023, Novinky. cz, recenze Muž, který stál v cestě. Dlouhé řeči mužů v nehezkých oblecích), píše, že má člověk spíše pocit hraného dokumentu pro školy než plnokrevného filmu. A pochopitelně podobných recenzí je více... Fíla sám o filmu píše toto: „Příčí se mi, že v distribuční kampani najednou zazněl slogan: „Ruskému zlu se nesmí ustupovat. Nikdy.“ Odsouzení celého ruského národa v rámci kolektivní viny je laciné a populistické. Ne všichni Rusové podporují zločinecký Putinův systém (resp. podporovali komunistickou diktaturu), mnozí za to trpí a trpěli ve věznicích a pracovních lágrech, tak jako ne všichni Němci podporovali masového vraha Hitlera. I toto leccos napovídá o přístupu k tomuto dílu, mému scénáři a režijním záměrům, které byly naprosto odlišné od vzniklého filmu. Příčiny uměleckého i obchodního neúspěchu musí Šmídmajer a Nikolajev hledat u sebe, ve svém spekulativním a podlém jednání. A především ve své neschopnosti pochopit a uchopit moji mnohovrstevnou látku.“ (z otevřeného dopisu Ivana Fíly ČFTA)
          
Film tedy skutečně plní propagandistické cíle. Plní je jen bezděčně, nebo byl autor scénáře nasazen jako zneužitý nástroj k záměrům dávno daným? Lze věcně dodat, že hrdinů, jako byl František Kriegel, nemáme v moderních dějinách mnoho. O to je horší, že ve veřejném prostoru k dílu vznikala především nechuť díky sporu mezi umělci. A výsledek trpí bezvýznamností.
         
František Kriegel, jenž v roce 1968 po okupaci vojsk Varšavské smlouvy jako jediný z Československých politiků, byť byl pod obrovským nátlakem, nepodepsal tzv. Protokol o jednání delegace SSSR a ČSSR, byl pak, pro svůj nesporný lidský a politický význam, podroben represím rodícím se husákovským režimem. Film měl být původně nejen uměleckým obrazem historie, ale zároveň měl podle autora scénáře přesahovat do naší přítomnosti, v níž panuje politická bezvýznamnost, jako živý vzor osobnosti vhozené do lisu totality, která pokusu o vymazání z dějin odolala a stala se nesmrtelnou.   

Jako nějakou zlomyslnou hrou náhod se Fílův zápas o jeho film stal zrcadlem do scénáře vloženého příběhu.
          
Intriky, zákulisní hry, nesolidarita, soudní boj o autorské právo k dílu, to vše se jeví v kulisách zaangažovaných lidí a institucí jako usilování o bezvýznamnost, jež tak ostře kontrastuje s potenciálem významného Kriegla. A pokud by recenzenty a diváky velmi vlažně přijatý film přece jen Oscara získal, budeme si moci v praxi užít příklad síly politické moci nad uměleckou kvalitou.
         
 A čím se Ivan Fíla provinil? Postavil se zlovůli institucí a upozornil na producentské násilí, které i jeho dostihlo a donutilo k postojům hodných kamikadze. V českých poměrech pravděpodobně dostal jako tvůrce červenou kartu na doživotí. 


                                                                                                                        
Československá společnost se díky srpnové okupaci v roce 1968 propadla beznadějně do bezvýznamnosti.
          
Těšili jsme se, že se po roce 1989 vymkneme z tohoto údělu. Fíla sám dnešní situaci reflektuje takto:
V naší společnosti platí očividně jiné morální parametry. Není také divu, když prezident republiky Pavel, bývalý člen KSČ a rozvědčík, jako morální autorita státu nominuje na ústavního soudce bývalého komunistického soudce Fremra, který za předlistopadové diktatury měl na svědomí 172 odsouzených obětí kvůli opuštění republiky (také jsem patřil k odsouzeným) a ospravedlňuje to v České televizi tvrzením, že „v době, o které se bavíme, tady byl nějaký právní řád, a podle tohoto právního řádu bylo opuštění republiky trestným činem.“ Dle prezidentova vyjádření by se tak mohly ospravedlnit i nacistická zvěrstva a rozsudky z let 1933-1945. Neznám jediného spolkového prezidenta, který by byl členem NSDAP a řekl podobnou větu jako prezident Pavel a ospravedlňoval tak zločiny soudců z dob nacistické diktatury.“ (z otevřeného dopisu Ivana Fíly ČFTA)

Naše politika po roce 1989 opět vykazuje četné rysy bezvýznamnosti.
          
Může se nějaká osoba bez cti a morálky stát významnou? A může osoba čestná a společensky prospěšná být postižena zapomněním nebo bezvýznamností díky nějakému společenskému procesu? Na tento paradox lze odpovědět ano, protože bezvýznamné osoby, jež se staly masovými vrahy díky vítězství nacismu v Německu, mají věhlas, jsou v učebnicích dějepisu, točí se o nich nesčetné dokumentární filmy, pořádají se o nich konference na světové úrovni. A oproti nim nesouměřitelně významnější osobnosti, které tito vrazi umučili, se jen díky paměti národů, a také více méně elitám určeným k rozvíjení historie, dějin umění a kultury obecně, osvětlují jako významné, také se o nich točí filmy, píší studie, ale většinou souměřitelného věhlasu se zmíněnými masovými vrahy nedosáhnou. O zákonitostech zla nás poučuje i kniha Elliase Canettiho Masa a moc. Vrazi se stávají významní manipulací s masami a masy posvěcují jejich činy třeba jejich volbou (nechme nyní stranou transparentnost takových voleb).

Bezvýznamnost pudí spousty lidí k činům a jednání, které je ve své podstatě zločinné, destruktivní, manipulativní, negativní nebo společensky škodlivé, i když se umí halit do nepřeberných škál prospěšnosti, obětavosti, spravedlnosti, progresivnosti i vizionářství.
          
Za násilím, kterého se dopouštějí lidé na druhých formou šikany a bossingu, lze vypozorovat duševní poruchy, komplexy, závist nebo netalentovanost. Ve společnostech, v nichž je právo zneužíváno ve prospěch vládnoucích vrstev se daří nespravedlnosti i bezvýznamnosti. U nás si nyní můžeme všimnout, že establishment pohrdá nejen kreativitou, ale také vzděláním, protože vysokoškolské školství je podfinancované. A o úctě ke stáří si můžeme v této zemi nechat jenom zdát.
           
Položme si zásadní otázku. Proč se zajímat o problémy druhých a přidělávat tak problémy sami sobě, když z toho nic nemáme? Odpověď je prostá: problém může jednou potkat každého z nás, a protože bez snahy věci měnit k lepšímu se budou časem obracet ještě k horšímu a v neposlední řadě, protože solidarita v politicky emancipovaných společenstvích svědčí o vysokém stupni společenského vědomí. Stavíme se tak proti vlastní bezvýznamnosti. Bez solidarity prosazující kritické soudy ji nikdy nepřekonáme.

Petr Kaňka
       


Anketa

Myslíte si, že je u nás cenzura a dochází k omezování svobody projevu?

Ano 45%
transparent.gif transparent.gif
Ne 28%
transparent.gif transparent.gif
Nevím 27%
transparent.gif transparent.gif