Institut Václava Klause se problematice kvality českého vzdělávání věnuje dlouhodobě a průběžně. Jsme znepokojeni neradostným stavem našeho školství a tvrdíme, že už dávno měl tento stav vyvolávat bouřlivou odbornou, společenskou a politickou debatu. Ač politikové a politické strany často mluví o školství jako o své významné programové prioritě, opak je pravdou. Ministry či ministryněmi školství se stávají nevýrazné politické postavy bez náležité odborné a společenské autority. Výsledkem tak zpravidla bývá stav, ve kterém nový ministr cítí neodbytnou potřebu přijít s vlastní „reformou“ českého vzdělávacího systému, což obvykle vyústí v chaotický zmatek a ještě větší nepřehlednost. 

Odborná pedagogická veřejnost, jak se zdá, buďto propadla apatii a únavě, neboť „reforma stíhá reformu“, nebo se naopak v systému, ve kterém začíná být dovoleno téměř vše, vrhá do nepromyšlených, sporných či dokonce vzdělání škodlivých pokusů „zlepšit“ jeho obsah i úroveň. Ani nejširší českou veřejnost zřejmě snižující se úroveň vzdělání našich žáků netrápí či nezajímá natolik, aby donutila politiky s neutěšeným stavem něco vážně míněného udělat.

Současně je třeba se vší vážností připomenout, že české školství nežije ve vzduchoprázdnu. Jestliže je nejrůznějšími aktivistickými skupinami průběžně a velmi cíleně (i skrze dokumenty ministerstva školství) napadána instituce rodiny, ono po tisíciletí osvědčené prostředí, ve kterém má být dítě vychováváno i ochraňováno, není se pak čemu divit, že rodina přestává svoji základní roli plnit.

Na jaké další neblahé jevy průběžně upozorňujeme?

• Souboj o naše školství považujeme za jednu z hlavních ideologických bitev současnosti, v níž se vede tichá válka o budoucnost mladé generace a tedy i o budoucnost naší země;

• Odmítáme ideologicky motivovaný politický tlak na nárok na vzdělání, oproti právu na vzdělání;

• Považujeme za mimořádně škodlivé průběžné rozvolňování (ve společnosti stále častější) vazby mezi výkonem a odměnou;

• Varujeme nejen před „indoktrinací shora“ (oficiální dokumenty a každodenní politika ministerstva školství), ale také před „indoktrinací“ zdola, za což považujeme neomluvitelně snadné pronikání nejrůznějších NGO s propagací ideologických doktrín do českých škol;

• Za nebezpečné považujeme bujení nových měkkých oborů postrádajících vážné metodologické fundamenty;

V podobném duchu lze, bohužel, pokračovat. I proto před námi čeká na zodpovězení otázka hlavní (kromě již zmíněných celospolečenských fenoménů): Jaký způsob myšlení ovládnul lidi zodpovědné za péči o kvalitu obsahu i formy českého vzdělávacího systému, jehož výsledkem je tragické zjištění, že (podle nejnovější Výroční zprávy Ústřední školní inspekce za rok 2024) 29 % žáků v 5. ročníku a 28 % žáků v 9. ročníku opouští české základní školy s nejnižší úrovní znalostí a vědomostí?

Jednou z odpovědí, ač není všem zřejmá, je příklon k budování „kompetenčního školství“ namísto trvání důrazu na „oborovém školství“, zaměňování pojmů „informace“ a „znalosti“, či ústup od vnitřního řádu a disciplíny.

Vzdělání založené na „dosahování kompetencí“ považuji za nejradikálnější roztržku se staletou tradicí vzdělávání založeného na otvírání cest k nekonečnému, a pro žáky i vzrušujícímu, získávání znalostí z přesně definovaných oborů nejrůznějších lidských činností. Orientací na kompetence se do vzdělání vplížila subjektivita, svévole, libovolnost, nedůslednost, povrchnost a lajdáctví. Každý si například může představit něco jiného pod kompetencemi reflexe a sebereflexe, pod rozvojem klíčových kompetencí, pod pěstováním gramotnostní kompetence, dispozicemi ke kompetencím čtení, ovládnutím matematických kompetencí či získat kompetence vyjasnit záměr psaní (abych jmenoval alespoň namátkou vybrané kompetence ze Vzdělávací strategie 2030+ schválené českým ministerstvem školství). Jsem si dokonce jist, že pro osvojení kompetencí vyjádřit vlastní názor není třeba vlastní názor vůbec mít. 

Výsledkem „kompetenčního“ vzdělávání je zanikání jasně vymezených oborů a rozmělněním jejich hranic tak, že „moderní“ vzdělávání si dokonce troufá učit dějepis například v hodinách matematiky. „Ovládat kompetence“ je mantrou všech, kteří tvrdí, že „vývoj je tak rychlý, že učit se něco nazpaměť je ztrátou času“. V takovém systému je sice možné například nezávazně tlachat o stavu dnešní demokracie, výsledek však bude problematický, když žák nebude tušit nic o existenci a problémech demokracie ve starověkém Řecku (z nichž by leccos užitečného mohl pro dnešek vyvodit).

Lze tedy v takovém stavu něčím obecným přispět k programové debatě o budoucnosti naší země?

• Opusťme nebo alespoň zásadně opravme Strategii vzdělávací politiky ČR 2030+. Soustřeďme se na zvýšení kvality vzdělání, Strategii zbavme všech ideologických zátěží;

• Zrušme inkluzi;

• Zamysleme se nad smysluplností vzdělávání založeného na osvojování subjektivně chápaných kompetencí;

• Kompetenční vzdělávání založené na představě, že učit se má pouze to, co najde v životě praktické využití, je mylné. Lidé se mají učit i to, co mnozí z nich v budoucím životě nemusí využít, nebo právě tento přístup jim pomůže ve formování vlastního kritického názoru, tak nutného v jakékoliv lidské činnosti;

• Důsledně rozlišujme mezi „znalostmi“ a „informacemi“. Soudobý trend ovládnout jakési informační a digitální kompetence vůbec neznamená, že si žáci současně osvojují znalosti;

• Nepokračujme v nastaveném trendu „méně biflování“. Hledejme způsoby, jak do výuky vrátit co nejvíc náročnosti;

• Zamezme dalšímu oslabování vazby mezi výkonem a odměnou. Trend „nestresování“  žáků, tedy nezkoušení, neukládání domácích úkolů, neznámkování je pro budoucí život mladých lidí osudově škodlivý;

• Je nezbytné omezit na nejnižší možnou míru vliv nestátních a neziskových organizací, které za peníze daňových poplatníků a mimo jakoukoli kontrolu prosazují do vzdělávání vlastní sporné koncepty (nesmí být napříště vůbec možné, aby neziskovka Prague Pride pořádala pro učitele a školní inspektory vlastní placená školení, či aby Člověk v tísni měl výlučný přístup do vzdělávacích zařízení se svými aktivistickými programy);

• Usilujme o to, aby všichni žáci na českých základních školách mohli dosáhnout porovnatelné sumy znalostí. K tomu lze dojít pouze vnesením řádu do vzdělávacího systému a odstranění (dnes už evidentně škodlivé) dobrovolnosti;

• Liberalizace vzdělání by neměla znamenat ústup od systému a řádu, ale musí být otevřením přístupu k získání nejširšího množství znalostí a dovedností všem žákům, kteří o to stojí;

• Škola bez podpory rodiny (a naopak) nikdy nemůže dosáhnout kvalitních výsledků. Braňme rodinu a nedovolme další oslabování její role v naší společnosti

Není třeba popisovat jednotlivosti a drobnosti, které trápí dnešní český vzdělávací systém, je nutné si uvědomit obecné charakteristiky a trendy, které škodí. Jen tak lze našemu vzdělání pomoci.

Je k tomu česká budoucí vláda osobnostně i obsahově připravena?