Svátek má: Miloslava

Komentáře

Vladimír Čermák

Nezávislý badatel

Bylo už lépe?

Byl jsem čtenářem vyzván, abych si začal více všímat pozitivních věcí vyskytujících se v současné české společnosti, abych nebyl až tak negativní.


Souhlasím s názorem, že by to pro moje myšlení a asi i zdraví mohlo mít příznivý účinek, kdyby bylo ovšem o čem psát. Pokusil jsem se vyhledat z jiných médií i z toho, o čem se svými známými a přáteli diskutuji aspoň něco, na čem by šlo založit laskavý a vstřícný komentář. Vyšlo mi, že to nejde. Jako bychom propadli jako společnost do žumpy plné nechutností. A také rizik.

Nemusíte být výjimečně kvalifikovaný prognostik, abyste si spočítali, jaké složení vlády do několika týdnů prezident i parlament schválí. Především to nebudou tzv. týmoví hráči, ale jen a jen solitéři jednající za sebe a pro sebe. Pro své pozice nikdy nebyli připravování a jejich „životnost“ ve funkcích bude tak krátká, že se tam jen porozhlédnou a dost.

Za téměř čtvrtstoletí od Listopadu díky tomu mezi námi žije kolem 10-20 bývalých ministrů něčeho, v některých případech (např. zdravotnictví) i více, kteří s tou či jinou vrcholovou funkcí už měli zkušenost. Mohou zakládat po vzoru bývalých vysokých funkcionářů SSM či KSČ kluby bejvalců. Nezkušenost, neschopnost a jiné atributy solitérismu v těchto pozicích platí už i pro ty, kteří přicházejí i ze „zavedených stran“, tedy třeba z ČSSD, kde by se to vyskytovat nemuselo. Pro kandidáty na funkci ministra z ANO, nebo od lidovců či odjinud, to platí ještě více. I strany, které měly na přípravu těchto lidí a s nimi spojených týmů léta, daly totiž přednost tomu se radši hádat, vést spory atd., než aby připravili v tom kterém resortu analýzy, výhledy a spolu s tím i lidi, resp. celé týmy kvalifikovaných lidí. Představa, že by třebas nastávající premiér něčím takovým disponoval, je k pousmání. Ale k hodně křivému. Půjdeme opět ode zdi ke zdi.
 
Musel bych - pokud chci být positivní - místo o společnosti radši začít psát o jednotlivcích, kteří si zachovali smysl pro to, co se má a co nemá. To se nedá dělat ale bez jejich souhlasu. Tito lidé nesnášejí, aby je někdo chválil, takže psát o nich nejde. Přitom je zjevné, že tito lidé kolem nás jsou. Mají skvělé myšlení, výkonnost a také morálku. Jen se o nich v širším okolí neví. Daleko víc se ve veřejnosti sledují osudy různých hrdinů a hrdinek ze špatně psaných seriálů, nemluvím o zpěvačkách a jiných atrakcích či dokonce o grázlech. Těch již odsouzených i těch, které to teprve čeká, po případě se již uchýlili do bezpečí v cizině.

Za těchto okolností mi proto při psaní o vynikajících osobnostech nezbývá, než se uchýlit do minulosti, kde tito lidé snad žili, a kde jim už nevadí, že se o nich příznivě píše jako o někom, kdo by nám mohl být vzorem. Problém tkví v tom, zda se vyskytovali aspoň v minulosti. Potíž je i v tom, aby to nebyly virtuální osoby jako Jára Cimrmann ze Smoljak-Svěrákových dramat a nejspíše i Ježíš z Nového zákona. Tedy by to byl někdo nanejvýše autentický, ověřitelný a v tehdejší společnosti i známá osobnost. To samo o sobě vylučuje hledání inspirace ve středověku či dříve, protože z té doby prakticky dobře dokumentovatelní jedinci nejsou. Snad v novověku. Ale i tam lze snadno jistit, že seznamy potenciálních vynikajících jedinců jsou promořeny mytologickými výtvory, které s realitou nemají prakticky nic společného.

Ani v minulém, či v současném století se tomuto úskalí nedá vyhnout. Čím byly resp. jsou známější, tím větší je pravděpodobnost, že se chovaly, myslely a jednaly jinak, než jak je známe z médií, z knih o minulosti a z vyprávění.

Dokončuji teď korekturu jazykové korektury své nové knihy o Bílé hoře. Ne o té bitvě samotné, která je zajímavá snad jen pro specialisty, ale o tom, co jí předcházelo, a co po ní následovalo. Při čtení (včetně čtení toho, co jsem sám napsal) si našinec lépe uvědomuje, co se tehdy dělo i proč se to stalo. Než bylo v české společnosti instalováno po Bílé hoře to, co v knize označuji jako černou totalitu, došlo v české společnosti k četným krizím. Z potomků národa, jenž se vzepřel  papežům s jejich odpustky, s jejich amorálností a jinými kazy, se v mezidobí mezi bitvou u Lipan a na Bílé hoře zformovala trochu jiná společnost, s jinou reprezentací.

Dá se ještě pochopit, proč v r. 1526 se na český trůn dostal jeden z potomků někdejšího švýcarského šlechtického rodu Habsburků, spolupracujícího tradičně právě s Římem. Horší bylo, že o 30 let později právě Ferdinand I. se domluvil s vedením tehdejších jezuitů na přípravě některých členů tohoto řádu k misi do Prahy s cílem obnovit v zemi katolicismus. Nemá smysl zde vykládat vše, co následovalo, ale  hlavním cílem tohoto řádu nebylo jen připravit Bílou horu a to, co přišlo potom, ale vnutit mu jinou identitu. Česká společnost měla být pokorná, poslušná, zbožná a hlavně zakonzervovaná. Samozřejmě i katolická. Jinými slovy: měl se v ní zastavit vývoj. K tomu účelu bylo v Čechách intenzivně připravováno v půlstoletí před Bílou horou něco, co bylo v době španělské občanské války ve 30. letech minulého století v bitvě o Madrid nazváno „pátou kolonou“. I když název pochází až z této doby (podobně jako slovo „totalita“ pochází ze 20. let minulého století) lze jej používat pro označení podobných jevů vyskytujících se v předchozích staletích.
   
V praxi jde o využití nemorálních lidí se špatnou minulostí (něčeho se dopustili) ke svým cílům, jejichž nasazením do struktur společnosti lze infikovat její jednání a chování k nepoznání. Z revoltující, živé a nové cíle hledající společnosti se díky nim a jejich vlivu stává upadlá, zaostávající komunita. Odměnou pro nositele těchto specifických virů bylo nejen jejich povýšení, zbohatnutí, ale i „zapomenutí“ jejich starších prohřešků. Způsob, jakým jezuité vytvářeli v Čechách 16. století pátou kolonu, byl založen na soustavném získávání a využívání kompromateriálů týkajících se „transformace“ vhodných osob především díky zpovědím lidí, kteří ve společnosti již nějaké pozice měli. Buď kvůli předkům, bohatství nebo z jiných příčin. Stačilo je přimět za výhodných podmínek ke konverzi víry a nechat se tímto podivným řádem ovlivňovat. Jejich zpovědi byly vysoce ceněny. Ne asi proto, že se dělaly jinak než v normálních kostelích, ale rozhřešení, které zpovědníci dávali, bylo nejspíše mírnější. Zvlášť když hříšník o sobě řekl svému zpovědníkovi všechno. Na mnohé z nich a kolem nich se díky tomu dalo v jejich minulostech něco najít.

Jezuité byli kádrováci raného novověku. Proč právě oni? Kdo jiný? Vždyť ze zpovědnic získávali i od katolického služebnictva a katolických manželek nekatolických stavů veletok informací, které stačilo jen vyhodnotit a uschovat pro další potřebu. (Pozn.: na podobném, principu pracovala ve 20. století i zpravodajské služby, jejichž řídící centrum bylo v Kremlu) Potřebovali jen dispenz z Říma, že mohou porušit zpovědní tajemství. Jezuitská tajnoslužba, jak se dá tato organizace také označit v čele s jejich tehdejším špionážním centrem u generála řádu, pracovala mimořádně efektivně. Jako vedlejší, ale pro další vývoj významný produkt z její výzvědné činnosti navíc zůstával v zemi dále využitelný odpad v podobě kolaborantů. Lidí neschopných už věřit ani sobě, nemorálních jedinců pachtících se jen za osobním prospěchem. Lžou a jejich čestné slovo nikdy neplatí. Takových dnes vidíme ve skupinách dnešních zbohatlíků a mezi bývalými i současnými politiky (všimli jste si, že obě tyto množiny se silně prolínají?) dost. Z této doby tedy pocházejí problémy, s nimiž se dnes potýkáme, včetně toho, že někteří prominentní kolaboranti s totalismem se již dostali do klíčových pozic ve státě. Původně šlo o import z Itálie a ze Španělska, kde se pod vlivem inkvizice a jiných podobných faktorů a okolností rozvíjel model vládnutí s tím spojený již dříve.

V dnešní české společnosti je defektů podobného druhu (pátá kolona, kolaboranti atd.) více. Režim, který se zde po Listopadu začal rozvíjet, je obtížné nazvat totalitou, i když v mnohém jej již začíná připomínat. Dikce Dienstbiera, Štěcha a některých dalších socanů (těžko je vzhledem k jejich minulostem, včetně politických, označit za standardní sociální demokraty) takové konstatování podporuje. Zatím zde funguje ale jen skrytá cenzura, manipulace přes média a vysoké ocenění schopnosti lhát, donášet a podvádět. Aresty a tresty za neposlušnost a neloajalitu teprve mohou přijít. Závislí soudcové a soudkyně i státní zástupci a zástupkyně jsou již připraveni. Při studiu na právech je totiž neučili, jak vzdorovat korupci a jak si udržet nezávislost.

K charakteristikám takového režimu patří i neschopnost politiků hájit suverenitu státu, společné zájmy. Jsou snad mezi těmi stávajícími politickými veličinami lidé, kteří by se k něčemu takovému hlásili? Ještě více k tomu však patří vzestup všech možných kariéristů a neuvěřitelný rozsah zkorumpovaných i korumpujících subjektů. Mnozí z nich si nejspíše ani neuvědomili při svém prvním podlehnutí lákadlům a svodům této neřesti, že poskytují svým partnerům (úplatkářům apod.) příležitost dostat se k jejich „dušičkám“ (vztah mezi korumpujícími a korumpovanými jedinci je v pohádkách popsán na příkladu čertových úpisů podepsaných vlastních krví). Je otázkou, kolik z těch, kteří dnes působí jako vlivní vysocí úředníci státní správy i jako od poplatníků placení profipolitikové už své úpisy podepsalo. Kolik z nich je řízeno ne těmi, kteří jsou placeni za jejich práci jen státem, ale jinak. Penězmi, protislužbami a mnoha dalšími způsoby od svých „řídících osob“.
   
Řízení přes kompromateriály se rozmohlo i uvnitř  politických stran a v jim podobných subjektech (označit babišovce či okamurovce třebas jen za hnutí mi jaksi nejde). Mnozí z takto vydíraných lidí dnes vystupují jako suverénní postavy, ale nejsou jimi. To se projeví rychleji, než si umíme představit. Nejde jen o ně či o různé frakce (např. sobotkovce či jiné „výtvory“ současné politiky). Naivové, kteří podpořili nedávno jejich volbu do parlamentu, budou zírat.

Cesta z podobné Krize (velké K je zde na místě) se v mnoha podobně postižených společnostech obvykle hledala v  nastolení osvícené diktatury. V dějinách však není znám případ úspěšné diktatury tohoto typu, ať se jí říká prezidentský systém či jinak. Nejde totiž jen o to, že jedinec, který nad společností převezme kontrolu, by měl mít výjimečné osobnostní kvality, jisté charisma a řadu jiných předpokladů. Především musí mít ve svém bezprostředním okolí autoritu a podporu od jemu podobných osobností, které by jej respektovaly a akceptovaly. To u nás ale není. Byl by to jen paskvil na prezidentský systém.
   
Vraťme se ale ještě k předbělohorské minulosti. Co nás na základě poučení z tehdejšího krizového vývoje asi čeká? Nová Bílá hora? Další, ještě delší totalita než byla ta černá?

Možná je lépe pro naše duševní zdraví se na takové spekulace vykašlat. Ono to totiž stejně nějak dopadne. Jinak řečeno: BUDE HŮŘE. Lépe už bylo, i když se zdá neuvěřitelné. Zkuste pak ale psát optimisticky laděný komen
 
Vladimír Čermák