Už je to tady, přátelský dopis Donalda Trumpa do Bruselu sděluje, že od 1. srpna chce vybírat 30 procentní clo z dovozů ze zemí Evropské unie. Není to všechno, jak upřesnil, vedle toho se budou vybírat i zvláštní „sektorová cla“. Pokud to nebude za pár dní jinak, protože americký prezident svá rozhodnutí rád a rychle mění.
I kdyby na tu třicítku došlo, čistě ekonomicky se toho tak moc neděje. Připomeňme, že EU už se smiřovala s nabídkou 10 % cel na svůj vývoz do Spojených států. Svůj odevzdaný přístup demonstrovala tím, že chtěla Trumpovi čelit jen komickými cly na džíny a podobné zboží. To nám tyhle gatě zdraží, ale módu nahých zadků nám to rozhodně nezavede. Další zvýšení cen amerických dovozů zvýhodní pětkrát levnější modré kalhoty z Thajska a dalších podobných zemí, které je už dávno vytlačily z trhu.
Jistě jsou blázni, kteří na sebe jiné džíny než z Texasu nikdy nenavlečou, ať to stojí, co to stojí. Patřil jsem mezi ně, když mi bylo 15, a to mě tenkrát stály mzdu z třínedělní brigády v lese nebo u soustruhu. Koupit se přitom daly jen obnošené a jen od dobrých kamarádů.
Mohly se samozřejmě opatřit za stejnou cenu i nové v nějakém vyhrazeném obchodě Tuzex, ale platilo pravidlo, že tam bez devizových „bonů“ nelez. Kdo chtěl bony, musel zkoušet štěstí na ulici, kde byli veksláci promíchaní s tajnými, kteří měli tuhle černotu potírat (nebo chránit, jak kdo). A pak jste ještě museli překonat všechny zlodějské triky.
Vraťme se do radostné současnosti. Holé zadky nehrozí i proto, že clo je jen jedním z parametrů, který ovlivňuje cenu dováženého zboží. Tím dalším, dosud klíčovým, byl směnný kurz měn vývozce a dovozce. Vývozci obyčejně křičí, že silnější kurz oslabuje jejich konkurenceschopnost v zahraničí. A tady byl letošní rok docela dramatický, protože dolar klesal a euro drželo. Takže euro vůči dolaru prudce posílilo.
Na začátku roku byl dolar blízko paritě s eurem, evropská měna se dala koupit za dolar plus dva centíky. Dnes jedno euro stojí 1,17 USD, takže k nákupu šesti eur musíte ve srovnání s lednem jeden dolar přidat. Když to obrátíme, dolarové tržby za vývozy do USA se během roku zhoršily v přepočtu na euro o více než 15 procent.
V Česku během letošního roku dolar zlevnil o 3,30 CZK za kus (při aktuálním kurzu 21,10 CZK/USD). Když dnes v Americe prodáte za 100 dolarů, dostanete doma 2100 korun, zatímco za začátku roku to bylo až 2 460 korun. Najednou máme 360 korun v háji.
Co udělá s dolarem celní tsunami?? Na Patrii vyšel komentář s parádním titulkem: „Trhy rostou, protože věří, že Trump ustoupí. Trump neustupuje, protože trhy rostou.“
Dokládají to zkušeností obchodníků, že Trump často začíná vyjednávání maximalistickou rétorikou, ale jeho výsledná politika bývá umírněnější. A když se trhy zlobí, dokáže ustoupit, jako například v dubnu, kdy pozastavil akutní celní hrozby, protože cena státních dluhopisů začala prudce klesat (rostly výnosy) a taky ceny akcií se propadly do medvědího trhu.
Rozdal se tedy poker, a to není pro každého. Hlavním ekonomickým výsledkem této hry je prudký růst nejistoty. Ta má spočitatelnou cenu, ve vzorcích vstupuje jako riziko a promítá se nejen do nákladů pojištění, ale třeba do zajišťovacích obchodů, kdy se chráníme se před výkyvy ceny nebo kurzu. Větší riziko, větší náklady zajištění, to dá rozum.
Cena rizika se však dá přesně spočítat jen když známe jeho velikost. V běžných situacích vycházíme z historie trhu. Tahle cena historicky udržuje koridor tolik a tolik procent nahoru a dolů, a tak zaplatíme za věší jistotu částku, kterou se fakticky rozdělíme se zajišťovatelem o polovinu případné ztráty, ale i případného přírůstku výnosu v tomto rozmezí. To je idylka. Běží to furt a máme to zakalkulováno do prodejní ceny.
Ale co když se to spočítat nedá? Steve Bannon, který zná Trumpa ze své dřívější funkce strategického poradce opravdu dobře, říká, že „nikdo neví, co Trump zítra udělá. Ale neví to ani Trump.“
To je mimořádně cenná strategická informace. Nutí k zamyšlení nad závislostí na nepředvídatelném. Nad budoucností spoléhání na partnera, který hodil partnerské vztahy za hlavu a nezakrytě vydírá ještě drsnějším zacházením.
Máme prudce zvýšit nákupy amerických zbraní, a přitom kývnout na prudké snížení exportních příjmů, kterými si na to chceme vydělat. Alternativou je růst zadlužení, které zajišťuje úrokové příjmy americkým bankám navždy, i od našich pravnuků. A proud miliard pro nic, za nic. Za dva roky budou aktuální hrozby jiné, ale my budeme dál splácet objednávky na šílený společný jaderný útok na Rusko…
Největší ránu dostanou ti nejúspěšnější, exportně orientované země s největšími obchodními přebytky v USA. To otevírá otázku, zda i do budoucna zemi orientovat na takový úspěch. Na takovou převahu exportního průmyslu a zahraničních investic, nad kterými nemáme sebemenší kontrolu. A teď ani ony samy za sebou.
Řešení nespočívá v tom něco zakazovat, jen přeorientovat podporu. Pohádky o volném trhu si nechme na usínání. Neobejdeme se bez dobře zacílené hospodářské politiky. Neobejdeme se bez přesunu priorit od požadavků investorů (co je nám do nich?, ať vydělávají, jak umějí!) k potřebám stabilního zásobování obyvatelstva vším nezbytným.
Tady obyčejně končívám výzvami k podpoře družstevnictví (pro začátek by stačilo odstraňovat legislativní bariéry) a regionálního rozvoje. Zahraniční politika by měla hledat v sousedech spíše partnery než spolubojovníky. A ve volbách by se měla pozornost soustřeďovat na český národní zájem, který nespočívá v hledání náhradních koloniálních metropolí, ale ve vůli vládnout si rozumně sami.