Přesto cítíme kolem sebe zlo a můžeme zaznamenat jeho sílící tendenci i v době velikonoční, která má v ČR spoustu příznivců i odpůrců kvůli jejich specifickému rázu, i v době pandemie strachu z koronaviru. Umírající starý a nevyléčitelný člověk a systém vědí, že mají málo času. Ti, kteří nepřijmou na vědomí, že doposud zjištěná velice malá genetická stabilita koronaviru prakticky nedovolí najít jednu všeobecně působící očkovací látku, jeden lék a jednu terapii budou žít, pokud neumřou, ještě několik měsíců v nejistotě a strachu do té doby, než se vyrovnají s koronavirem. Nebo nevyrovnají a budou nemocni či umřou. Je jedno, na co. Všichni, kdo nebere na vědomí uvedenou skutečnost, budou v té či oné formě prosit Boha o pomoc a milost, protože se budou nacházet na hranici života a smrti.  

Byl jsem privilegován osudem a mohl strávit měsíce během studia italštiny ve Florencii a pobývat v domě režiséra Franca Zeffirelliho (1923 - 2019). Byla to doba po slavné prezentaci dvou mladých jako Romeo a Julie (1968) a před koncem přípravných prací na filmu Ježíš Nazaretský. Premiéra filmu, ve kterém je Ježíš definován jako obyčejný člověk – jemný, křehký, jednoduchý, byla 27.3.1977 na Rai1. Zeffirelli nechal Ježíšovi původní náboženský význam, soustředil se však na jeho rozšíření a doplnění dobovými souvislostmi. Monumentální krása eposu spočívá především v pečlivě propracované výtvarné stránce, kultivovaném přepisu, ambivalentním výkladu zázraků (například zvěstování Panny Marie) a osobitém režijním rukopisu. Vše uvedené jsem mohl v různých variacích obdivovat i mnoho let později během jeho operních inscenací. Zmiňuji se o Zeffirelli ve spojení s Velikonocemi, jejichž oslavy byly pro mne také jemné, křehké a jednoduché a znovuzrození proběhlo v tichu bez svědků. Zmiňuji se o Zefiirelli i ve spojení s jeho působením jako politik - gay, kritizovaný různými religiózními skupinami a jako konzervativní římsko-katolický Senátor, kterého, kdy by byl mezi námi, bych se zeptal na názor ve spojení s mediálními útoky italských liberálních medií proti Rusku a jeho pomoci Itálii (na oficiální pozvání premiéra vlády) v boji proti koronaviru. Útoky liberálních médií se odehrávají v tichu Vatikánu asi proto, že je, jak jsem nedávno psal, v kleštích Anglosasů.

Velikonoční pondělí, během kterého pracuji na příspěvku, je v pořadí druhým dnem velikonočního oktávu. Křesťané prožívají velikonoční radost ne z toho, že pondělí je dnem pracovního klidu ustanoveným zákonem, ale radost ze svého vykoupení. Při reflexi dění, které jsem pozoroval během krátkých procházek v blízkém parku, čtení zpráv a přání, která jsem obdržel v komputeru, formou SMS a telefonicky vyčnívá nad všemi velikonočními přáními a radostí ze života - Heribert Prantl, sloupkař a autor SZ (Süddeutsche Zeitung).

Zmiňuji se o Izajáši, o jehož smrti neexistuje dokumentovaná zpráva, abych připomenul složitý osud Izraele, Sýrie, Asýrie, Egypta a Izajášovo pokračování v tradici proroka Ozeáše (hebrejsky הושֵעַ), současníka proroků Elíši a Ámose. Ozeáš kázal proti odpadu od víry, proti upadlé morálce národa a hrozil soudem v podobě asyrského vpádu a zničení národa. Tato hrozba se naplnila při zničení Samaří v roce 722 př. n. l. Psaním o síle a lásce nebyl Izajáš příliš oblíben u ortodoxního kněžstva a některých králů. Izajašovo dílo bylo nalezeno v Kumránu v rozsahu asi sedmimetrového svitku. Osu celého díla tvoří myšlenka odcizení. Odcizení se projevuje v tom, že lidé více než na Boha dbají na to, aby měli dostatek majetku a veškerého možného přepychu. Diskutovaná, požadovaná a částečně nerealistická řešení následků pandemie strachu z koronaviru, založená na strachu odpovídají myšlence odcizení.

Bohyně jako matka představuje pramen vzpomínek na mládí a minulost, řadu otázek pro nás ne vždy příjemných a útěchu v době nouze a konce. Konec čehokoliv si můžeme sami představit při poslechu sinfonie v neobvyklé tónině fis-Moll Josepha Haydna, zvané Abschiedssinfonie (Sinfonie na rozloučenou). Sinfonii charakterizuje diferenciovaná dynamika, rytmika s pomocí synkop, disonance, neobvyklý dlouhý, pro mnohé monotónní druhá věta a zcela neobvyklý konec v adagio, během kterého postupně odcházejí hudebníci s instrumenty, než nastoupí ticho, prázdno a je tma. Po té aplaus…beze strachu.

Heribert Prantl mi připomenul knihy vydané v roce 1923 ve Varšavě: Król Maciuś Pierwszy a Król Maciuś na wyspie bezludniej. Napsal je spisovatel Janusz Korczak, vlastním jménem Henryk Goldszmit (1878 – 1942). Tento polský židovský autor literatury pro děti, vojenský lékař (studoval anatomii, bakteriologii a psychiatrii) a publicista je znám pod přezdívkami Pan Doktor nebo Starý Doktor. A také proto, že své děti, které léta opatroval v sirotčinci, kde jich bylo cca 200, nenechal odejít samotné na smrt, do vyhlazovacího tábora Treblinka. Odešel s nimi do plynu, i když nemusel. V českém překladu doporučuji rodičům a učitelům nejenom po dobu karantény: Král Matýsek první (Albatros, 1988) a Jak milovat dítě: internát a Domov sirotků (vybrané kapitoly z díla), ISBN 978-80-905124-4. Doporučuji je pro jejich aktuálnost a nezbytnost konečně se začít zamýšlet nad pedagogikou pozornosti, úcty a nutnosti jednat odpovědně při hodnocení pandemie a při hodnocení předkládaných řešení její následků. Ty se mi jeví ve všech možných barvách, jenom tu růžovou nevidím. Proč?

Na téma 4IR nedávno napsal profesor Pavel Sirůček (1965), politický ekonom a člen Centra strategických a teoretických studií KSČM kvalitní analýzu. Téměř paralelně vzniklo Zamyšlení na téma 4IR, napsané pro sborník Ruské akademie přírodních věd, jejímž zahraničním členem je autor tohoto příspěvku. V kontextu dluhové pasti, nouzového stavu a tzv. 4IR, abych jmenoval tři bezprostřední jevy a vyhnul se mezinárodním (RF,ČLR, EAHS, BRICS) se nachází transformace koncepce priorit občanů. Po vyhlášení nouzového stavu prioritou občanů na dlouhou dobu bude bezpečnost člověka a její zabezpečení. O bezpečnosti jsem psal v posledním příspěvku, Strach-Bezpečnost-Solidarita.

Bezpečnost člověka a její zabezpečení budou doprovázeny bezprecedentním informačním tsunami, propagandou bezkontaktní spolupráce, výuky, vzdělání a odloženou jadernou válkou mezi mocnostmi. Zmiňuji se již po několikáté o nebezpečí výuky pomocí platforem, protože učící se neučí logice, matematice a disciplíně, a protože skutečná vzdělanost se stává nebezpečnou provokací (K. J. Liessmann) pro vlastníky opravdu velkého kapitálu. Pro velké a široké vlastnictví ve světě stačí málo opravdových vlastníků velkého kapitálu a málo skutečně vědoucích. Mladá generace plave a bude dále plavat v mělkém internetovém rybníku, jehož břehy již dnes tvoří nerozum. V mělkém rybníku nelze chytit velkou rybu, říkají Číňané. Odpočívat na břehu nerozumu a v jeho objetí podpoří transformaci člověka. Bude bez svědomí a vědomí. Často lze slyšet označení – zombie: v bankovnictví, nápojovém průmyslu, chování a poslušnosti.  Je proto na politických lídrech zamyslet se nad budoucností po jejich konci, jestliže mají svědomí, ví, co je láska a odpovědnost a nepřejí si, aby jejich děti nebo vnoučata sdíleli podobný osud, který popisuje Neal Stephenson (1959), americký spisovatel, představitel cyberpunku a experimentátor s novými médii, nejenom ve svém románě Anathem (2008), česky Anatém (Talpress 2012). Souhlasu netřeba.