Doufejme, že mezi tyto důvody patří i naděje, aby  západními a východními sankcemi vylekaný evropský občan  se uklidní a sebevědomě se postaví nepříznivým větrům vanoucím zejména z Východu. Bohužel, panem ministrem jmenovaný trojlístek zemí, z nich dvě jsou dokonce smluvně vázány v Putinově Euroasijské federaci a třetí se k ní přibližuje, není šťastnou výzvou vstoupit do prostoru, do minulého pátku považovaného českými politiky za téměř nepřátelský.

Představme si třeba, že v čele tohoto českého tažení na Východ  (v ruštině „stremlenije na Vostok“ nebo dokonce východního usilování – „východního džihádu“) budou agenti organizace Člověk v tísni, tvůrci pravidelného zpravodajství z Běloruska nebo ti, kteří odmítali návštěvu ázerbájdžánského prezidenta v Praze a hned  pochopíme  jak vlídné a do jaké šíře otevřené náručí bude moci tento předvoj českého Drang nach Osten očekávat.

Doposud jsme považovali běloruského prezidenta za posledního evropského diktátora, kazašského Nursultana Nazarbajeva, který se sám odsoudil k doživotnímu vládnutí ve své zemi, za samovládce a Ilhama Alijeva za pokračovatele nectností svého otce Hejdara Alijeva,  bývalého člena  politbyra KSSS a významného muže sovětské KGB, který sestoupil na úroveň ázerbájdžánského prezidenta z podstatně vyšší úrovně této organizace a za dramatičtějších okolností než Vladimír V.Putin..

Samozřejmě že jsou reprezentanty zemí více či méně vzdáleným, které se mohou některým českým politikům zdát jako atraktivní Lebensraum, už třeba jen proto, že Kazachstán je téměř pětatřicetkrát větší než ČR a má dnes asi jen necelých 20 milionů obyvatel. Ázerbájdžán je jednou z nejzajímavějších zemí z pěti států kontrolujících těžbu kvalitní ropy v Kaspickém bazénu a Bělorusko, zdá se, dokonce přestálo zběsilou postkomunistickou metamorfózu v nikoli absolutně, ale relativně lepší kondici, než některé země střední a východní Evropy.

O Ázerbájdžánu hovoříme v posledních letech podobně jako o Bělorusku nebo Kazachstánu, označujeme místní volby za zmanipulované, mluvíme o tom, jak se zde porušují u nás tak vážená lidská práva, jak je opozice pronásledována, nezávisle-závislí novináři vězněni, zastrašováni a dokonce i zabíjeni. Podobně naše informace  o Bělorusku se týkají jen zesměšňování a hanobení prezidenta Alexandra Lukašenka (je ve funkci od oku 1994) a zdůrazňuje se, že nedodržuje demokratické hodnoty a principy, potlačuje opozici a  ponechal v Trestním zákoně trest smrti.

O Bělorusku si dovoluje česky psaná encyklopedie  tvrdit, že „...je to průmyslově-zemědělský stát se vzrůstající hospodářsko-politickou izolací“, aniž tuší, že se jej chystáme „odizolovat“.. Zajímavější a z hlediska českých zkušeností  je pozoruhodné  tvrzení, jako by převzaté z pokleslé rétoriky našich ekonomických novátorů devadesátých let minulého století, že „....po rozpadu SSSR si Lukašenkův režim zachoval kontrolu nad ekonomikou a uplatňuje politiku tržního socialismu, ve kterém má stát kontrolu nad cenami a měnovou politikou....To sice zabránilo rozsáhlému rozkrádání a tunelování jako v ostatních post-sovětských republikách, na druhou stranu, ale tyto zásahy do ekonomiky ji destabilizují a poškozují“.

Nehledě na tyto “objevy“ české politiky a geopolitiky, všechny tyto tři země mají, kromě aury, kterou je nyní obdařila vláda České republiky,  ale opravdu něco společného. Jejich režimy o sobě neprohlašují při každé příležitosti, že jsou demokratické, přiznávají sobě velkou míru autoritativnosti, ale právě proto se dokáží bránit vnějšímu nepříteli, za kterého v nadsázce považují zejména Mezinárodní měnový fond, americkou CNN a britské Financial Times.

Jsou to také ale země multietnické (s velkou menšinou rusky mluvícího obyvatelstva, v Kazachstánu více než 25 procentní), multireligiózní (žijí v nich sunitští i šíitští muslimové, pravoslavní i arménští křesťané, evangelíci...),  multijazykové (kromě ruštiny se tam ještě domluvíme kazašsky, turecky ázerbájdžánštinou, turkmenštinou, uzbečtinou, azerštinou, tatarštinou, arménštinou, běloruštinou etc.) a také multikulturní.Mají za sebou christianizaci, islamizaci, polonizaci, rusifikaci a kulturně (samozřejmě ani ekonomicky) nezapomínají ani na velké asijské kultury a udržují intenzivní styky s ČLR a  Korejskou republikou (Soulem) už od počátku 90.let 20.stol.

Navíc jsou to země se starobylou kulturou, ovlivněnou nejrůznějšími civilizacemi a opožděným nástupem industrializace, většinou až v době, kdy se staly součástí SSSR a hlavně v letech druhé světové války masivního přesunu sovětského průmyslu za Moskvu a Volhu. A připojme  ještě demografickou mozaiku, která je důsledkem “vnitřní kolonizace“ vyvolané vznikem a vývojem „souostroví GULAG“ a  jeho rozpouštěním.

Jen v Kazachstánu je 21 % světových zásob uranu, které kontroluje státní Kazatomprom, a které těží těžaři z Ruské federace a Kanady. Dalším jeho bohatstvím jsou zásoby černého uhlí, železné rudy a barevných kovů, a to nemluvíme o zemědělské produkci, na kterou u nás vzpomínáme v souvislosti s Chruščovovým plánem obhospodařování neobdělané  půdy („celin“), dnes dávno překonaným za pomoci zahraničních investic relativně moderními agrárními technologiemi.

Také Ázerbájdžán zaznamenal v posledních letech bouřlivý ekonomický růst, kterého si všímali jen někteří čeští podnikatelé, doma samozřejmě kritizovaní za nedohadování se s místním režimem o lidských právech. Jeho ekonomika je postavena na těžbě a distribuci kvalitní kaspické ropy a v posledních letech zemního plynu. Podobně jako v Kazachstánu je dynamicky se rozvíjejícím odvětvím národní ekonomiky stavebnictví a moderní architektura je dnes téměř součástí státní symboliky.

Až se tedy naši státníci v doprovodu českých podnikatelů vypraví do některé ze zemí, které jim doporučuje Jan Mládek, neměli by ještě zapomenout, že velký význam pro všechny tyto  tři země má rostoucí ekonomika Turecké republiky a že čínští a korejští malo- i velkopodnikatelé mají na rozdíl od našich širší rejstřík možností, co nabízet, co kupovat a kolik investovat. A na rozdíl od nás se i v obchodních záležitostech umějí chovat důstojněji..

Zdeněk Zbořil