Období od rozpadu Sovětského svazu až do roku 2004 představovalo epochu spolupráce prakticky ve všem – od ekonomiky až po bezpečnost - nejen mezi Ruskem a EU, ale i RF a USA. Slabé Jelcinovo Rusko, které držely pohromadě více dráty elektrického vedení, či plynové a ropné potrubí než autorita prezidenta a ústřední vlády, představovalo z pohledu Západu ideálního partnera. Proto režimu prezidenta Jelcina toleroval vše – korupci, rozkrádání zahraniční finanční pomoci i válku v Čečensku.

Během té doby se poněkud pozapomnělo, že Rusko má své životní zájmy. Ne proto, že by se jich hlasitě nedovolávalo, ale proto, že je nedokázalo prosadit. To vše se začalo pozvolna měnit po překvapivém nástupu nového prezidenta Vladimíra Putina. Ten nejprve zastavil rozpad státu, postupně obnovil autoritu centrální vlády, konsolidoval ekonomiku a začal naplňovat program návratu největší země světa mezi velmoci. Ten mimo jiné zahrnoval principy zahraniční politiky zformulované v době největšího oslabení Ruska – definici blízkého a vzdáleného zahraničí a ideu multipolárního světa.

Termín blízké zahraničí znamená oblasti, v nichž v případě potřeby zasahuje ruská armáda, ruskou představu multipolárního světa lze nejlépe vysvětlit heslem: „Všichni proti USA (a EU)“. Putinův režim navíc začal využívat energetiku jako velmi účinný nástroj prosazování svých zahraničně-politických zájmů. A Evropská unie náhle s překvapením zjistila, že má silného souseda, který zůstal světovou jadernou velmocí číslo dvě. Také proto kolem roku 2004 skončilo období spolupráce Západu a Ruska. Přispěly k tomu i „barevné revoluce“ v Ukrajině a Gruzii. Z pohledu Západu šlo o probuzení občanské společnosti, která tak jasně dala najevo, kam chce směřovat. Ruské vedení je naopak považovalo za rafinovaný pokus, jak tyto země dostat z ruské sféry vlivu. (Pravda byla jako vždy někde uprostřed mezi těmito rozdílnými úhly pohledů.)

Situace se nejprve vyhrotila na Kavkaze, takže 8.8.2008 v době zahájení Letních olympijských her vypukla válka v Jižní Osetii, kterou Gruzie během několika dnů prohrála. Během následujících let se vnitropolitická situace v této zemi dostala do podoby, která vyhovuje jejímu velkému sousedu. A obdobný vývoj jsme mohli pozorovat i na Ukrajině. Po šesti letech politické nestability a permanentní ekonomické krize, které následovaly po vítězství opozice na Majdanu, se znovu stal prezidentem Viktor Janukovyč, svržený Oranžovou revolucí.  Ten sice byl vůči RF vstřícnější, ale zároveň udržoval vztahy s EU na stejné úrovni jako jeho předchůdce a poměrně úspěšně získával finance z obou velmocenských táborů.

Méně prozíravým se ukázal ve vnitřní politice. Jeho klan vedený nejstarším synem Olexandrem začal ohrožovat postavení ostatních oligarchů. Míra rozkrádání peněz ze státního rozpočtu překročila vše, co Ukrajina do té doby zažila. Horší však bylo, že nerespektoval ani soukromý majetek ostatních velkých hráčů v zemi. Ti se začali obávat dalších kroků prezidentské doněcké rodiny natolik, že se rozhodli pro otevřený odpor. Příležitost se naskytla, když Viktor Janukovyč odložil podepsání asociační dohody s EU. Proevropsky naladěná část obyvatel, většinou studenti, přišla demonstrovat na Majdan. Po měsíci protestů nesoucích se v duchu typickém pro všechna předcházející léta – absenci násilí z obou stran – náhle došlo k brutálnímu rozehnání demonstrace.

A další den se na náměstí objevili profesionálové, lidé, kteří násilný boj s Janukovyčovou policií měli jako full time job ( k ukrajinské politické kultuře nájemní demonstranti patřili již dlouho předtím, ale jejich použití se omezovalo jen na ekonomicky motivované nátlakové akce). Myslím si, že další vývoj ukázal, kdo tvrdé jádro Majdanu najmul a platil – tři oligarchové (Kolomojskij, Taruta a Porošenko) posléze získali místa prezidenta a gubernátorů. A například Kolomojskij se netají tím, že z těchto demonstrantů sestavil svou soukromou armádu, která bojuje na jihovýchodě Ukrajiny a ve volném čase demoluje fasádu velvyslanectví RF v Kyjevě.  Ukrajinská tajná služba SBU původně tvrdila, že separatisty na východě platí Janukovič mladší. Ideologicky vhodnější verze o ruské podpoře přišla až později.

Zde mi dovolte malou provokativní odbočku – pamatuji se, jak na počátku osmdesátých let slavný americký futurolog Herman Kahn polemizoval s tehdy módní obavou z balkanizace Evropy a tvrdil, že on se více bojí afrikanizace Balkánu a poukazoval na situaci v tehdejší Albánii. To, co s údivem sledujeme od konce února nejprve v Kyjevě a pak na východě Ukrajiny, nemá nic společného s evropskými poměry. Selhávající stát nedokázal postavit bojeschopnou armádu, takže byla nahrazena dobrovolnickými polovojenskými jednotkami placenými oligarchy. Toto je přece model historického vývoje, který dobře známe ze Somálska, Konga, Rwandy, Lybie. A nikoho to nijak neděsí ani nezaráží, naopak USA i EU se bezvýhradně postavily na stranu oligarchů a jimi podporovaných a placených extremistů.

Vztahy EU a Ruska totiž dospěly do stadia konfrontace. Takže to, co nás před dvaceti lety šokovalo v tehdejší Jugoslávii – snaha udržet jednotný mnohonárodnostní stát násilím (a kvůli čemu skončil Slobodan Miloševič před soudem v Haagu) – je dnes ze strany EU (včetně české diplomacie) plně akceptováno. Dokonce při tom znějí slova o spravedlivém boji za demokracii a sdílení společných euroatlantických hodnot. Naše ukrajinské spojence chválíme za to, že jsou extrémně xenofóbní a válčí proti svým spoluobčanům, kteří mají tu drzost, že nechtějí žít ve státě, jenž z nich kvůli jejich rodnému jazyku dělá občany druhé kategorie. Takže nová vláda v Kyjevě je může označovat za podlidi a teroristy, bombardovat obytné čtvrti zápalnými pumami, ženy, děti a staré lidi zbavit vody, energií a potravin, ale nikdo v EU tuto situaci neoznačí za humanitární katastrofu. Mediálně se už nacházíme ve válce s Ruskem. A ve válce je přece dovoleno vše.

České veřejnoprávní sdělovací prostředky od samého počátku informují o ukrajinské krizi ve válečnickém módu. Rezignovaly na objektivní zpravodajství a přinášejí nám jen jednostrannou tupou propagandu. A tak mě napadají jen dva apely na rozum těch, kdo vysílání českého veřejnoprávního rozhlasu a televize sledují. Ten prvý je, ať si vzpomenou na rozdělení Československa – tehdy slovenská politická reprezentace vyjádřila přání nesetrvat nadále s Čechy ve společném státě. A čeští politici tomuto přání vyhověli. Nerozpoutali jsme vzájemnou válku, nýbrž jsme se civilizovaně rozešli. A jaký je rozdíl mezi tehdejším slovenským a dnešním východoukrajinským přáním? Druhý apel je jednoduchý – propagandistické žvásty by měl platit jejich zadavatel, nikoli jejich, většinou nedobrovolní, konzumenti. V tomto případě jsou rozhlasové a televizní poplatky nemorální, protože za ně nedostáváme to, co jsme v dobré víře zaplatili. Měli bychom tato média privatizovat, či aspoň provést takovou reorganizaci, která odstraní současné vedení. Legitimní důvod pro tento krok nám dává jejich neobjektivnost a xenofóbie.

Na závěr bych se ještě chtěl vrátit k pravděpodobnému výsledku konfrontace mezi EU a Ruskem, k níž nás stávající evropská i česká politická reprezentace a jí ovládaná média soustavně tlačí. Po jejím skončení se celá Evropa (včetně RF) politicky a ekonomicky stane tím, čím geograficky od pradávna je – malým bezvýznamným poloostrovem Asie, na němž budou panovat poněkud africké poměry.
            
Jaroslav Bašta