V dobrých časech se mu, třeba v případě ČR, však až taková pozornost nevěnovala. Od roku 2014 končil pravidelně jako přebytkový a větší zájem vyvolal teprve až na konci kurzových intervencí. Do jisté míry totiž vyjadřuje, jak je česká ekonomika schopna vnitřními silami generovat příliv peněz ze zahraničí a docela dobře se dal právě jeho nepříliš vysoký výsledek porovnávat s nahromaděným objemem horkého kapitálu přicházejícího s koncem intervenčního režimu.

Nebyl to nijak povzbudivý poměr, protože v nejlepších časech takto ČR dosahovala kladného salda na běžném účtu cca 1,7 % HDP ročně, zatímco objem příchozího řekněme spekulativního kapitálu se přiblížil hranici 40 % HDP. Na to, aby mohl případně hladce odejít bez výrazného tlaku na kurz koruny, rozhodně česká ekonomika sama o sobě dostatečné zdroje eur vygenerovat nedokáže. A ty, které sem přišly, má už dávno ve své bilanci ČNB.

S tím, jak růst české ekonomiky zůstává stále více v režii domácí poptávky, se však zastavil růst přebytku běžného účtu a v dubnu poprvé za posledního tři a půl roku dokonce roční saldo tohoto účtu skončilo v červených číslech. Samotný měsíční výsledek sice nijak zlý nebyl, nicméně v ročním vyjádření jsme na mínus třech miliardách. Důvodem je především klesající přebytek obchodní bilance a bilance služeb na jedné straně a vyšší odliv výnosů z investic, zejména těch portfoliových.

S tím, jak se zvýšila aktivita zahraničních investorů třeba na kapitálovém trhu, kde už drží více než 40 % českých státních dluhopisů, rostou i jejich výnosy převáděné do zahraničí. Je to vlastně jeden z dalších přirozených důsledků kurzového režimu, respektive masivního přílivu spekulativního kapitálu, který sem svého času navnadil investory. A je tak vlastně i jedním z mnoha dalších důvodů, proč koruna nemusí posilovat tak, jak ve své prognóze stále počítá centrální banka. Když už ekonomika negeneruje příliv eur z běžných transakcí, zbývá už jen úrokový diferenciál. Ten – navzdory jeho šíři – už ovšem na centrální bankou “plánované” posílení přestal stačit.