Advokát je tady právě proto, aby klientovi pomohl. Podobně jako lékař, když si pacient například zlomí nohu nebo když se mu rozbolí zub. Lékař léčí a narovnává tělo, advokát uzdravuje a narovnává mezilidské vztahy. Proto mezi lékařem a pacientem, stejně jako mezi advokátem a klientem musí panovat základní důvěra. Aby se klient či pacient vůbec svěřil. Aby sdělil to podstatné, co pomůže stanovit diagnózu a správný léčebný postup. Když ale pacient či klient nebude svému lékaři či advokátovi věřit, neřekne mu všechno. A léčba pak nebude k ničemu nebo možná bude i ke škodě. Může se to stát i vám. Může se to stát vašim dětem, vašim nejbližším přátelům, vašim rodičům. Každý může potřebovat advokátní pomoc.

Advokátní mlčelivost je tu od toho, aby klient měl záruku, že ho advokát nepodrazí, protože by jinak čelil vážnému profesnímu postihu. Tato mlčenlivost garantovaná státem u nás právně existuje od konce 19. století, kdy vstoupil v platnost rakousko-uherský advokátní řád, který v § 9 stanovil, že „advokát jest povinen zachovat tajnost u věcech jemu svěřených.“ Fakticky je tu ale toto pravidlo odnepaměti. Mlčenlivost neslouží advokátům pro jejich ochranu, ale právě kvůli klientům. Aby to, co klient advokátovi svěří, zůstalo jen u něj a aby se nedostalo dál, pokud k tomu klient nedá souhlas. A aby se tímpádem klient neměl obavu svěřit.

A přece teď přichází návrh zákona o ekonomické ochraně státu. Ten souvisí s novelou zákona o Finančním analytickém úřadu (FAÚ). Nevěřte zkazkám o tom, že jde o povinnou implementaci spadlou z Evropské unie. Jak už je v českých poměrech obvyklé, jdou tvůrci návrhu mnohem dál, než kam je nezbytně třeba. Návrh zákona totiž znamená dosud největší otřes advokátní existence prolomením advokátního tajemství. A kdyby jen otřes. Troufám si napsat, že jde o přímý útok na advokátní mlčenlivost, tedy na celou advokátní profesi.

FAÚ by se stal v jistém ohledu nadřízeným České advokátní komory a všech advokátů, měl by oprávnění Komoru úkolovat a přikazovat, aby vybrané jedince vyškrtávala ze svých řad. Úředníci státu by mohli vstupovat do elektronických systémů advokátních kanceláří a seznamovat se se všemi klientskými informacemi, naopak advokáti by byli povinni hlásit státu finanční toky svých klientů, a to bez jejich vědomí. Návrh zákona nemá dopadnout jen na advokáty, ale i na daňové poradce a na velký kus nefinančního i finančního sektoru. To není jen ohlášená revoluce. To je prostě likvidace advokacie a zavedení přímé správy ze strany státu. Ne nadarmo proti této novele protestují vedle ČAK i Notářská komora ČR, Exekutorská komora ČR a mnozí další.

Navrhovatelé si od chystané změny slibují, že se vyšetřovací orgány snadněji dostanou na zoubek čachrům, které by někteří klienti spřádali. Bude ale mít dopad zcela jiný: klienti přestanou advokátům věřit. Ne zlomek takových klientů, kteří by snad nějaké čachry chtěli spřádat, ale všichni klienti přestanou věřit všem advokátům. Tímpádem advokátům nesvěří vše a ti pak mohou poradit postup, který klientovi nejen nepomůže, ale spíše mu ještě uškodí.   

Jaká to přitom ironie osudu. Před několika málo dny, 1. dubna 2026, podpořil zpovědní tajemství svým nálezem čj. Pl ÚS 8/25 i Ústavní soud. Podotkl, že mlčenlivost je tradiční součástí české společnosti, a důvody neprolomitelnosti zpovědního tajemství popsal na několika stránkách. Na straně 39 nálezu v bodě č. 193 pak Ústavní soud zdůraznil rovnost zpovědního a advokátního tajemství, což obojí považuje za ústavní hodnotu, již je třeba chránit. Zásadně taky odlišil povinnost oznámení trestného činu od jeho překažení, což je právě materie jednoznačně dopadající na zpovědníky i na advokáty. Mlčenlivost je prostě třeba chránit a zachovávat.

Stát je ale proradná jezinka. Jakmile polevíte v pozornosti, hned se snaží nacpat své dlouhé prsty do posledních soukromých skulinek, které ještě na tomto digitálně prošpikovaném světě zůstaly, do zbytečků hájených tajemstvím a důvěrnými soukromými vztahy. Proto je třeba být u každé nové pravomoci státu nad míru opatrný. Byrokraté si vždycky vymyslí bohulibou zástěrku, kterou své lačné choutky zaobalí. Třeba obavou před praním špinavých peněz, strachem z dětské pornografie nebo dobrem našich zdravých těl a našich duší. Ale vždycky jsou to jen záminky. Některé věci stát dělat smí, a jiné nesmí. A ty prostě státu nesmíme dovolit.

Strkat prsty do soukromých klientských věcí je jednou z takových oblastí. Jen si představte, že se svěříte svému advokátovi s niternou záležitostí, s obavou o osud svůj, svých dětí, svého majetku, svých sousedských vztahů. S rodinným tajemstvím. A stát přijde, na vaše tajemství si násilně sáhne a z advokáta je zkusí vymámit. Z tajemství se tak stane věc veřejná.

Nedovolme, aby se ta chobotnice úřadů a institucí roztahovala. Zakažme státním úředníkům vymýšlet si k evropské legislativě nehoráznosti nebo nesmysly. Přinuťme stát, aby implementaci evropského práva prováděl minimalisticky a úsporně. Jinak se příště budeme namísto advokátovi svěřovat úředníkovi Finančního úřadu. Přemýšlejte, zda byste své nejtajnější tužby a obavy dokázali svěřit uším finančního drába.