Současně se nikde v EU nenabízí ani odchodová strategie z angažmá tzv. kolektivního Západu, které charakterizují sankce USA a EU proti Rusku, dnes již ve 13 sankčním balíčku dokonce namířené i proti čínským společnostem a cca 200 osobám, pokud jsem pravdivě informován.

Vezmu-li v potaz životní zkušenost, dostupná fakta a všeobecnou pravdu – podle sebe, soudím tebe – tak lze tvrdit, že evropská ekonomika dosáhla před sankcemi vrcholu a dál bude jenom padat. Co se týče čínské ekonomiky tvrdím na základě zkušenosti, dokumentů IMF (Mezinárodního měnového fondu) a dostupných politických a hospodářských informací z ČLR, že růst zpomaluje, rizik je mnoho, ale k hospodářskému a finančnímu kolapsu nedojde. Proč?

Eswar S. Prasad, profesor na Dysonově škole na Cornellově univerzitě, vedoucí pracovník Brookings Institution a autor knihy The Future of Money (Budoucnost peněz) zveřejnil v prosinci 2023 obsáhlý analytický pohled na čínskou ekonomiku a její budoucnost v představitelné době pod názvem-China Stumbles but Is Unlikely to Fall (v neautorizovaném překladu autora příspěvku: Čína klopýtá, ale je nepravděpodobné, že by padla je i citát).

Opory čínského růstu se z historického i analytického hlediska zdají křehké. I kdyby se žádné krize nenaplnily, nepříznivý demografický vývoj, vysoké úrovně zadlužení a neefektivní finanční soustava omezí čínský růst. Bude-li však vláda hrát se svými kartami správně, lze si stejně dobře představit příznivější budoucnost čínské ekonomiky – s mírným růstem, který je udržitelnější z ekonomického, sociálního a ekologického hlediska.
Hra vlády s kartami

Čínský příjem na hlavu je dnes zhruba 13 000 dolarů, což je přibližně 17 procent příjmu na hlavu v USA – ve srovnání s méně než 2 procenty v roce 1990. V posledních patnácti letech byla Čína hlavním tahounem světového hospodářského růstu, když se na celosvětovém růstu nominálního HDP podílela 35 procenty, zatímco Spojené státy 27 procenty.

Pro západní oči obrovský domácí dluh, ztrátu devizových rezerv ve výši 1 bilionu dolarů v letech 2015-16 a vysoce kolísavé ceny akcií, nemovitostí a dalších aktiv.

Tento jev není nic nového a již vůbec ne typický jenom pro Čínu. Ve svém životě jsem zažil tři krize investic do nemovitostí (dvě v Německu a jednu ve Velké Británii), proto vím, o čem píši a proč takové krize nejenom očekávám, ale i pojednávám v semináři věnovanému Plánování a řízení extrémních situací.

Jestliže druhá největší developerská společnost podle tržeb, China Evergrande Group, která byla založena v roce 1996 Hui Ka Yan je bankrot, přestože byty prodávala převážně obyvatelům s vyššími a středními příjmy a pracovní síla se zmenšuje, představuje to pouze symptom kapitalistického systému řešení bytové problematiky pomocí spekulace privátních společností s minimální nebo žádnou státní regulací a naivitu občanů. Proto západní analytici vzdělaní a pracující v zájmu kapitalistickém systému tvrdí, že nastal den zúčtování.

Objektivně nevyvážené reformy, které byly většinově neorganické, místo toho, aby byly organické, tj. beroucí v potaz zákony přírody, vznikly podle západních učebnic, metodiky a praxe. Neorganické reformy udržují institucionální strukturu slabou, podporují naivní přístup k úloze trhu versus státu a napětí na finančních a realitních trzích. Prohrává vždy občan a hra vlády s kartami neorganických reforem by proto mohla v nadcházejících letech vyústit ve volatilitu. Nic z toho však neznamená, že finanční nebo ekonomický kolaps je nevyhnutelný. A o to tu jde: kolaps nebude. Nabízí se otázka: Jaké jsou důvody k tomuto tvrzení?

Čínská vláda si uvědomila, že její růstový model je neefektivní a finančně riskantní, a stanovila si za cíl obnovit rovnováhu ekonomiky. To znamená především:

1. Snížení závislosti na růstu založeném na investicích a zajištění toho, aby se spotřeba domácností stala klíčovým přispěvatelem k růstu HDP.
2. Větší růst ze sektoru služeb než z výroby s nízkou kvalifikací a nízkými mzdami.
3. Odklon od růstu náročného na fyzický kapitál způsobem, který zlepšuje růst zaměstnanosti.

Připomínám a mohu potvrdit vlastním srovnáním z pracovních pobytů v Číně, že v posledních letech se totiž spotřeba domácností stala hlavním přispěvatelem k růstu. Sektor služeb nyní představuje více než polovinu ročního HDP a téměř polovinu celkové zaměstnanosti. Proto, i když trajektorie byla nerovnoměrná, došlo k významnému pokroku směrem k cíli obnovení rovnováhy růstu, přičemž spotřeba domácností se stala klíčovou hnací silou růstu a sektor služeb se stal významnějším než zpracovatelský průmysl.

Navzdory všem známým a neznámým neefektivitám, které prostupují nejenom čínskou, ale i západní ekonomikou, dosáhla Čína v posledních několika desetiletích v průměru tříprocentního růstu celkové produktivity výrobních faktorů. To představuje růst, který nelze připsat pouze zvýšeným vstupům, jako je práce a kapitál, ale který je současně obecným ukazatelem efektivity. Na druhé straně je skutečnost, že růst produktivity se v posledním desetiletí zpomalil na přibližně jedno procento ročně. Proto je cílem vlády růst produktivity.

Západní obavy, že čínská ekonomika směřuje ke krachu podobnému tomu, který zažily jiné ambiciózní asijské ekonomiky – například Malajsie a Thajsko se mi jeví liché, přestože krach je vždy spojen s dluhem Proto krátce k dluhům.

Úroveň dluhu se nevymyká úrovni jiných velkých ekonomik, jako jsou Spojené státy a Japonsko. Veřejné půjčky vyjádřené jako procento nominálního HDP jsou navíc v Číně nižší než v jiných velkých ekonomikách. Čína má vysokou úroveň korporátního dluhu – asi 131 procent HDP. Většina z nich je však denominována ve vlastní měně Číny a je vlastněna domácími bankami a investory. To představuje menší hrozbu než dluh vůči zahraničním investorům a denominovaný v cizích měnách, jako je americký dolar. Důležitou skutečnost představuje celkové zadlužení domácností, které je nižší než celkové vklady domácností v bankovním systému. Vzhledem k tomu, že akumulace dluhu v Číně byla financována převážně z domácích úspor, celkové finanční riziko je omezené.

Stát vlastní mnoho klíčových věřitelů a dlužníků, což znamená, že finanční šok s pravděpodobností hraničící s jistotou nevyvolá finanční krizi nebo kolaps růstu. Relevantnějšími problémy jsou velká neefektivita a plýtvání kvůli nefunkčnímu systému alokace kapitálu. Oba problémy jsou spojeny s korupcí a požadavkem na to, jak jsou dluhy a aktiva rozloženy v ekonomice.

Systémové zhroucení však není na pořadu dne. Většina velkých čínských bank je pod státní kontrolou a může poskytovat finanční injekce problémovým korporacím, i když to jen odsouvá problémy do budoucnosti. Klopýtnutí jsou nevyhnutelná, protože Čína se snaží dát tržním silám volnější ruku, ale vláda má dostatek kontroly a zdrojů, aby zabránila širším finančním krachům.

Mnoho rozvíjejících se tržních ekonomik se dostalo do potíží kvůli vysoké úrovni vnějšího dluhu, zejména dluhu v cizí měně. Takový dluh může způsobit problémy v rozvahách, když se ekonomika země a směnný kurz zhoršují současně. Zahraniční dluh Číny se však odhaduje na skromných 16 procent HDP, a méně než polovina z něj je denominována v cizích měnách.

Zdá se, že vláda pochopila potřebu reforem finančního sektoru a liberalizace, aby podpořila lepší alokaci zdrojů. Náprava finanční soustavy není jen o řízení rizik a předcházení katastrofám, ale také o alokaci kapitálu do produktivnějších, dynamičtějších a zaměstnanost vytvářejících částí ekonomiky. Čínskému finančnímu systému stále dominují banky, jejichž úvěrová portfolia jsou soustředěna v sektoru státních podniků. Náprava bankovní soustavy vyžaduje proto rozpoznání a odstranění špatných úvěrů z bilancí bank, jakož i reformu samotných státních podniků, včetně jejich odvykání závislosti na bankovních úvěrech.

Sladění dvou protichůdných vládních impulsů – větší svobody pro trhy, ale s tvrdou rukou vládních intervencí s cílem udržet stabilitu a pořádek – představuje obtížnou výzvu, se kterou se může vypořádat pouze centrální vláda, v daném případě pod vedením KS Číny, fungující na a vyžadující od všech subjektů státu bezpodmínečné plnění mj. i etických a morálních principů.

Zdroje, kterých si ceníme – čas, peníze, práce, nástroje, půda a suroviny – existují totiž v omezeném množství. Tuto skutečnost se snaží ignorovat kapitalistický systém založený na expanzi válkami, vládními převraty nebo barevnými revolucemi. Zdrojů na uspokojení všech našich potřeb a tužeb prostě není nikdy dost. Tento stav je známý jako nedostatek. Každý občan by si měl uvědomit, že v každém okamžiku je k dispozici konečné množství zdrojů. Vzhledem k tomu, že tyto zdroje jsou omezené, je omezený i počet zboží a služeb, které s nimi můžeme vyrábět. Zkombinuji-li to s faktem, že lidské potřeby se zdají být prakticky nekonečné, je pochopitelné, proč nedostatek je problémem. Řešit tento problém je úkolem sociální politiky.

Růst Číny byl poháněn investicemi do fyzického (ne ekonomického) kapitálu, zejména nemovitostí, které byly financovány neefektivním bankovním systémem. Téměř anarchické prostředí posledních dvou, tří desetiletí vedlo k takovým rysům, jako je předlužený realitní sektor, částečně insolventní systém správy majetku, nejasné finance místních vlád, úvěrová portfolia komerčních bank pochybné kvality a chamtivá elita.

Ekonomie ve smyslu umění vést domácnost, poukázala na to, že potřeby člověka nemohou být naplněny. Čím více jsou naše potřeby naplňovány, tím více přání se časem vyvíjí. Z definice vyplývá, že nedostatek znamená omezené množství zdrojů, a že ekonomický problém nemůže být nikdy vyřešen, protože základním ekonomickým problémem je nedostatek. Bez ohledu na to, kolik hmotných předmětů člověk dostane, jeho požadavky nikdy neskončí.

Rodiny se musí rozhodnout, zda utratí své peníze za nové auto nebo luxusní dovolenou. Města si musí vybrat, zda dají větší část rozpočtu do policie a požární ochrany, nebo do školství. Státy se musí rozhodnout, zda věnují více prostředků na národní obranu, nebo na ochranu životního prostředí. Ve většině případů prostě není v rozpočtu dost peněz na to, aby se udělalo všechno.

Data poradenské společnosti Henley and Partners (H&P) ukazují deset milionáři nejvíce opuštěných, a naopak deset nejvyhledávanějších destinací. Jen za minulý rok společnost odhaduje, že například z Velké Británie se odstěhovalo přes tři tisíce dolarových milionářů. Nejhůře na tom ale za rok 2023 je Čína. Podle H&P přišla o 13,5 tisíce milionářů. Přes dvojnásobek oproti druhé Indii (6,5 tisíce) a více než čtyřnásobek vůči Rusku (tři tisíce).

Cílové destinace mají jeden společný ukazatel – pro movité nabízejí vysokou míru ekonomické svobody, mírnější daňové zatížení nebo snadnější investování. Bohatí se navíc stěhují čím dál častěji. Odhad pro loňský rok je, že své občanství změnilo 122 tisíc dolarových milionářů. O více než 70 tisíc více než v roce 2013, kdy společnost začala migraci sledovat.

Celkem je nejvíce dolarových milionářů v USA, 22,7 milionu – 40 % z celého světa. Druhá je Čína, třetí Francie. Pokud vynechám Indii a Brazílii, patří top 10 zemí s nejvíce milionáři mezi 10 největších ekonomik světa. A jak se vloni meziročně změnil majetek nejbohatších?

Například Elonu Muskovi podle Forbesu vzrostl o 83 % na 250,4 miliard USD. Marku Zuckerbergovi o 173 %. Nejvíce si ale polepšil indonéský magnát Prajogo Pangestu. Meziroční nárůst necelých 50 miliard znamená růst o 971 %. Za většinu zisků vděčí vstupu jeho geotermální energetické společnosti Barito Renewables na burzu v říjnu 2023. Přes čtyři pětiny nejbohatších má majetek v hodnotě od jednoho do pěti milionů dolarů, přes 10 milionů USD se dostala necelá dvacetina. I proto Čína klopýtá, ale nepadne, Souhlasu netřeba.