Svátek má: Matouš

Komentáře

Vladimír Čermák

Nezávislý badatel

Co by mělo být v novém vládním programu

Vláda, z jejíž členů je zatím známa zhruba polovina členů – je teprve úterý, a má být jmenována až příští středu - souhlasících s nabídkou k ministrování, má předložit v parlamentu do měsíce od jmenování p. Rusnoka program, aby získala souhlas se svým působením do květnových voleb.


Zdá se, že možná nejde o striktní podmínku. Ve hře mohou být i jiné varianty jejího dalšího působení. Za situace, kdy předchozí vládní garnitura předvedla semknutost v podobě nejtěsnější možné většiny kolem jedné ze svých dlouholetých, byť nevýrazných a ne zcela důvěryhodných postav - tedy p. Němcové - to skutečně nemusí být problém. Např. pokud by došlo k revitalizaci funkce místopředsedkyně vlády pro korupci v nové vládě. Kolem jejího dalšího působení ve vrcholové politice je nápadné ticho, nejspíše s ohledem na hlasy ve sněmovně, které jsou s její činností spojené.

Možná se nakonec potvrdí, že její funkce nebyla a ani nebude spojena s  omezováním, ale naopak s posilováním korupce v nejvyšších strukturách moci. Mělo by se už jednou říci na kameru, co si o takových lidech a jejich trafikách ve vládě i mimo ni jiní politici (nejenom president, který ale projevil ochotu s ní jednat) myslí. Každé lavírování kolem podobných handlů lze interpretovat i jako projev vnitřní nejistoty a osobnostní nekonsistence každého, kdo nese zodpovědnost za vládu. Jak za tu dřívější, tak tu budoucí. Navíc má tento „případ“ potenciál silně znevěrohodnit jakýkoliv vládní program či deklaraci o tom, kam a jak chce vláda zaměřit svoji činnost v daném čase. A to jak obecně, např. přihlášením se k myšlence soudržnosti a spolupráce, tak i konkrétně, třeba výčtem svých hlavních priorit.

Vládní programy bývají zajímavé jak z hlediska textu (tedy tím, co je v nich napsáno), tak i z hlediska toho, co v nich - a nejen proto, že mají být stručné - chybí, resp. co v nich není a nemůže být napsáno. Možná je to ale právě to, co je na nich nejzajímavější. Právě teď je ale možnost, správný čas a také prostor sdělit zde svůj názor na to, co ve vládním programu bude asi chybět. Tedy okomentovat „stínovou variantu“ programu, který bude během dvou týdnů předložen parlamentu.

Komentovat - dosud snad ani nerozpracovaný - program z hlediska toho, co v něm bude a také nebude, by mohlo být považováno za opovážlivost. Je v tom ale skryto i jisté kouzlo. Program, kde je už něco sděleno (parlament přitom nemusí vždy být - a zpravidla ani není - jediným cílovým adresátem) řádek po řádku a heslo za heslem, umí komentovat leckdo. Tak jako třeba jeho neplnění. Nezávaznost a netrestatelnost zpravidla vágních prohlášení, která mohou ale nemusí být nakonec realizována, patří už k tradicím polistopadové politické kultury. Podle Sobotky a spol. z ODS by mělo národu stačit, aby se za jejich stranu někdo před novou volební kampaní za nesplnění programu omluvil. Asi si neuvědomují, že bude-li viníkem označen předchozí premiér, ODS tím o sobě něco podstatného sdělí. Minimálně to, že místo aby vládla jako spolupracující tým, nechala za sebe někoho vládnout, a to v principu autokraticky. On rozhodoval, on se omluví. Nejspíše se nebude chtít ale omluvit za to, že po krachu druhého pilíře či nadstandardních služeb zdravotnictví a dalších pseudoreforem byl jediným „úspěchem“ předchozí vlády restituční balík věnovaný církvím, zvláště pak Církvi, která si někdy říká svatá. Za ten by se opravdu omluvit měl, ale to on neudělá. Česká společnost by si mohla vyložit jeho aktivity v tomto směru jako jediný, pravý a hlavní cíl jeho vlády, čím nejspíše také byl. Otázkou je pak, pro koho byla předchozí vláda vlastně užitečná? Pro preláty a jejich lokaje, nebo pro společnost? Neměla však Nečasova vláda vládnout pro něco jiného, tedy pro blaho této společnosti?

Komentovat vládní program v době, až bude napsaný, je činnost ne nepodobná hodnocení toho předchozího, před několika lety schváleného programu, který navíc ani ty restituce neměl zařazeny jako nejvyšší prioritu. Vykládat, co z něj bylo i nebylo realizováno, to dokáže každý politolog. Chtělo by se říci každý blbec. Zde však jde o komentář k programu, který nebyl a nebude jako program nové vlády oficiálně prezentován. Fakticky však tím programem bude.

V případě oficiálního vládního programu je normální, že ještě nebyl sepsán. Bylo by divné, kdyby se v něm měli úkolovat ministři, kteří dosud nebyli ani vybráni, ani jmenováni. Je proto jasné, že nakonec bude dopisován ve spěchu, aby mohl být nejen předložen, možná i schválen, a snad i realizován. Otázka, zda na to vláda bude mít sílu, čas a možná i náladu, s tím až tak nesouvisí. Za těchto okolností jediný způsob, jak jej zde komentovat, je zamyslet se nad tím, co se od nové vlády dá očekávat a použít při tom  zdravý rozum. Tedy pokusit se porozumět tomu, co se v této společnosti ve strukturách její výkonné moci děje a nejspíše může dít. A také zvážit, co vláda v krátkém období výkonu své moci může udělat, co asi neudělá a co z důvodů, které jsou o ní již známé, vykonat ani nemůže.

Zdravý rozum třeba říká, že se p. Rusnok v minulých dnech - přes všechny možné pro i protiargumenty o jeho kvalifikaci i názorech – zjevně přihlásil svými postupy při sestavování nové vlády ke staré škole vůdčích polistopadových politiků. Asi v tom hraje svoji roli i jeho někdejší přihláška do KSČ v době normalizace. Přece jen ještě patří ke generaci těch, kteří svoji „chuť k moci“ nedokázali realizovat jinak než vstupem do KSČ. Na rozdíl od Čalfy, Tošovského či Fischera se p. Rusnok ale přihlásil a až do Listopadu byl ve Straně (sám a dobrovolně) v podmínkách začínající perestrojky. Tehdy to už ale neznamenalo nutně ztotožnit se s Poučením. Tedy s tím, že okupace nebyla okupací, ale bratrskou pomocí, a s jinými podvody a lžemi, což bylo v té době součástí smlouvy nazývané též „přihláška do Strany“ o barterovém obchodu mezi partají a kandidátem členství spojené s  odměnou za prorežimní činnost. Jen tak se tehdy draví, po moci a vlivu toužící mladíci a mladice mohli dostat mezi mladé perspektivní kádry do toho tehdy jedině správného výtahu k moci. Stačilo se jen přihlásit se ke „kodexu necti“, v  němž se zhruba říkalo:

- chci se dostat nahoru (nebo „udělat kariéru“), protože chci privilegia, která jiní nemají (byť na úkor těch, kteří k tomu mohli mít lepší kvalifikaci, jde tedy o touhu po nadkariéře)

- jsem proto ochoten/a poslouchat ty, kteří jsou právě u moci, i když je osobně nerespektuji (abych i já jednou byl poslouchán, až se dostanu na řadu)

- toužím být vojákem Strany, abych se jednou mohl stát jedním z jejích náčelníků. Atd.

Z pohledu těch druhých se ovšem jednalo o něco jako o hodně zakázaný a pro uživatele i společnost velmi nebezpečný doping ve sportu. Tehdy se ale zdálo, že kdo chtěl uspět v soutěžení o co nejúspěšnější kariéru, musel být svolný na tento druh dopingu přistoupit.

Doba se nicméně – jak to bývá - změnila. I Strana už má trochu jiný název a stanovy a nenabízí ta privilegia, které ji někdejší Ústava umožňovala nabízet. Dokonce se ani nehlásí ke stejné ideologii. „Bejvalci“ Strany však vůli k moci neztratili. Ani ti, kteří měli „smůlu“, a propadli se do politického podsvětí, ani ti, kteří mohli s další podporou počítat, protože byli právě pro tuto dobu připravováni. Jana Nagyová, klíčová opora údajného pana Čistého, patřila k těmto pozdním kandidátům a členům. Její nejnovější medializované životopisy sice již hovoří o její stáži v roli kantýnské v podniku Chodovia v Chodově, ale jen výjimečně (na internetu) se zmiňují o ní i jako o vlivné člence výboru KSČ tamtéž. Tedy v kraji, který patřil z důvodu blízkých lázní u soudruhů z Východu k těm zvlášť oblíbeným, a kde již jako stoupenci nové perestrojkové linie urychleně náborovali mladé členy (a členky!) KSČ i jiné své příznivce do tehdy ještě sovětské agenturní sítě. Její náčelníci pod tlakem reálií už připouštěli možnost, že struktury impéria projdou změnami, které by si jejich předchůdci nepřipustili ani ve snu. Nikdy však neuvažovali, že by tyto procesy přestali kontrolovat. Právě k tomu potřebovali mladé a všeho schopné, moc a její přednosti oblibující agenty. Včetně k tomu dobře vybavených žen, jejichž následný raketový start k výšinám moci by mohl překvapit snad jen toho, kdo si možnosti existence této agentury nepřipouští a považuje zmínky o ni za výplod zastánců spikleneckých teorií. Nota bene v době, kdy mnohé z někdejších údajných  konspiračních teorií se nám již jeví jako běžná konspirační praxe.

O sovětské agenturní síti dodnes ale nevíme nic přesného. Snad jen to, že někdy v říjnu 1968 byla založena její česká filiálka. Měla mít stovky, možná i tisíce a víc členů. Nikdy však nebyla jako síť rozkryta. Jakoby neexistovala. Kdo z předlistopadové ani polistopadového establishmentu tam patřil, to se můžeme jen dohadovat. Snad by se to dalo odhadnout jen podle míry jejich následné úspěšnosti. I odpovědi na otázky, zda p. Nagyová do ní také patřila, či kolik z někdejších členů a kandidátů KSČ k této agentuře patřilo, resp. kolik z těch, co tam patřilo, nikdy neměli stranickou legitimaci (protože by je to přece jen nějak odhalovalo) chybí. Asi ani BIS či Národní bezpečnostní úřad, v nichž se mají prověřovat lidé, kteří mají ambice stát se vlivnými, resp. jejich s tím související aktivity, o tom nemají ani ponětí. Jejich selhání v případě nedávných událostí je zarážející a ještě více překvapuje, jaké ticho po pěšině v těchto věcech panuje. Těžko by šlo ale vyloučit, že právě tyto instituce byly včas obsazeny členy zmíněné agenturní sítě. Těžko si představit, že by si prezident nechal od těchto institucí dělat prověrky svých lidí. Domýšlet však takové věci do důsledků, to už by opravdu mohlo vést k jisté paranoi. Je však jasné, že když se p. Rusnok tak často při výběru členů nové vlády orientuje na lidi s „rudou“ minulostí, a tedy i na jim blízké osoby, které se zase obklopují lidmi s tímto profilem, tak prudce vzrůstá pravděpodobnost, že se někdo z těchto „spolupracovníků“ dostane až do klíčových pozic výkonné moci se všemi nectnostmi, které s jeho minulostí souvisely. Něco to ovšem svědčí o systému, ve kterém žijeme.

Někdo by mohl také říci: to přece není chyba p. Rusnoka, že i 24 let po Listopadu jiní lidé s jinou minulostí nejsou k mání. Vždyť za tuto – poměrně dlouhou – dobu se nikdo snad ani nepokusil o cílenou přípravu jiné, totalitní minulostí nezasažené – struktury budoucích elity moci. Někteří z  „politických“  mladíků tohoto typu (předpokládala se u nich nejspíše nižší pravděpodobnost jejich inklinace k sovětské agentuře, ale spolupráce s jinými agenturami – katolické, proizraelské či jiné - se již nesledovaly) byli – snad i pro tento důvod - již dříve vybráni pro účast na vládnutí. Viz Gross, Tvrdík, Bém, Nečas, Pospíšil, Liška, Dobeš a řada jiných. Staly se z nich vzorové, někdy silně odpudivé příklady toho, že tudy cesta nevede. Nemyslím, že by tak vznikalo riziko vzniku podhoubí, z něhož by vzešly sice nové, ale disfunkční – aspoň pro tuto společnost - budoucí funkční elity moci. Otevřel se tím však i prostor pro permanentní recyklaci těch, kteří už o moci byli. Pokud neuspěli, byli zakonzervováni a stali se pro lidi jako p. Rusnok rezervoárem pro výběr vhodných – čti: tedy už z jejich hlediska připravených! - ministrů, jejich náměstků, poradců, sekretářů a spolu s nimi celé té nezbytné infrastruktury, bez níž by žádná mocenská elita nebyla mocnou. Alternativa k tomu zde zjevně chybí. Ukázalo se, že mládí samo o sobě nestačí. Zvlášť bývá-li toto mládí indoktrinováno představou o tom, že jeho vlastní zájmy jsou nadevše před zájmy celku, a že osobního prospěchu se dá dosáhnout co nejdříve, pokud možno teď hned. Aspoň v jejich případě. Nemusí to být ani přes přímou korupci. Stačí vzít si hypotéky a jiné půjčky a to ostatní přijde samo. To, že se musí splácet, penězi či službami příp. obojím, to mladíky a mladice zaslepené možností okamžitého úspěchu až tak nezajímá. Na druhé straně totéž lze vztáhnout i na ty starší, kteří také již postrádají skrupule. Čtvrtstoletí je na kultivaci politické kultury u někoho málo, u některých to ale stačí. Bylo především už dost času na to, abychom začali hledat a rozvíjet jiné modely, jak vytvářet své vlastní elity. Tedy to, jak lidi bez špatné minulosti vybrat a včas připravit i za těchto poměrů k tomu, abychom se jako společnost byli schopni rozvíjet. Někdo by s tím už měl začít. To, co ale zatím p. Rusnok předvádí při svém výběru některých ministrů, vypovídá o tom, že zase začíná na zelené louce.

Personální vyprahlost nejen ODS, ale i ČSSD, podivné „topky“, „vévéček“, „zelených“, o dalších ani nemluvě, může být ovšem staršího data. Možná je vedlejším efektem existence špatné strategie, která byla praktikována v české společnosti v  různých podobách již před staletími. Jakoby zde byla snaha nepřipustit, aby oblast domácí politiky byla předmětem zájmu morálně nezávadných, nikoliv jen „čistých“ lidí, tedy lidí, o nichž tušíme, že se sice umazali, ale že se snažili „očistit“ se. Názor, že politika je morální stokou, kde se lze setkat jen s exempláři, na jejichž přípravě a výchově spolupracoval Kreml s Vatikánem či s centrálou v Langley, do této tradice zapadá. Doufejme ale, že tomu tak není. A hlavně: že tomu tak být nemusí. Program nové vlády by to mohl (ale nemusel) ukázat, stejně jako její složení.

Ze všech s tím souvisejících otázek postrádajících odpovědi však zatím vyplývá, že ať už v programovém prohlášení nové vlády bude cokoliv, nebude tam asi nic ani o potřebě:

- positivní diskriminace (tedy o upřednostnění) nezávislých a nestranických (nejen „mladších“) osobností ve strukturách moci. Těch 3-10 měsíců, co nová vláda bude trvat, by byl přitom přesně ten správný čas pro to, aby prokázali, zda mezi námi jsou odpovědní a schopní lidé odolní proti korupci a jiným svodům moci
- nepřipustit, aby se v nové vládě dostali k lizu (resp. k vlivu) „recyklované“ kádry moci z minulých, většinou profláknutých vládnoucích struktur, předlistopadových i polistopadových
- vytvoření právního státu, ale bez právníků zasažených plzeňskou infekcí právníků všeho schopných, včetně advokátních a jiných právních firem napojených na tyto struktury propojené s organizovanou korupcí a vydíráním všeho druhu (ala firem stále ještě kontrolovaných dřívějším managementem této fakulty)
- netolerance k politickým strukturám podobným té, která se nazývá LIDEM, chovajícím se jako hybrid mezi organizovaným politicko-zločineckým vydíráním a terorem
- nezbytnosti změny vzdělávacích trendů směrem k preferenci kvality, aby byl postupně minimalizován stále zoufalejší deficit kvalifikovaných odborníků (nejen v politice)
- dlouhodobých cílů, které mají-li být akceptovatelné pro rozvojeschopnou společnost, nejsou dosažitelné bez přiměřeného docenění významu slušnosti, pracovitosti, soudržnosti, vzájemné solidarity a dalších hodnot jakoby už zapomenutých, které jsou přesným opakem toho, co se kolem nás šíří v podobě podpory zbohatlictví, nadkariér a zla všeho druhu
- přezkoumat pozadí podivných restitucí mimořádně rozsáhlých majetků už dříve nakradených náboženskými subjekty
- eliminace elementů řízených v této společnosti zvenčí, ať už z úspěšně transformované sovětské agentury či z jiných podobných struktur z Východu, ze Západu i z jiných center, pro které je česká společnost zajímavá jen jako předmět „dojení“ a jiného vykořisťování. Tedy pozastavit všechny aktivity typu „dostavba Temelínu“ do doby, než bude moci být vypracována skutečně objektivní analýza takových projektů.

Tyto a jiné potřeby objevující se v podobných textech někdy jen “mezi řádkami“ mezi programovými body by ale neměly, vážený pane Rusnoku, v prohlášení nové vlády ve Vámi předneseném a pod Vaším vedením sestaveného textu chybět. Pokud však chybět budou, nebude to prohlášení odbornické vlády. Bude to prohlášení jen jedné z dalších  beznadějných, tuto společnost potápějících zájmových skupin.

Vladimír Čermák