Tento trend pochází z dob, kdy se Václav Havel přátelsky tulil k údajně tibetskému Dalajlámovi, který však v Tibetu již drahnou dobu nežije. Protože byl Tibet prezentován v podobenství, které si prý zasluhuje politickou a sociální podporu, Havlovými přívrženci (tzv. havloidy) byla vyvolána aktivita pro solidárnost s lidem  Tibetu s tím, že jako projev solidarity občanů ČR (!) budou každého 10. března na veřejných budovách vyvěšovány tibetské vlajky. Protože tito aktivisté toho zřejmě o Tibetu mnoho nevěděli a neví dodnes, předkládám stručný dějinný popis o Tibetu, aby si veřejnost mohla učinit představu, co byl a je Tibet dnes.
    

Do roku 1959, kdy vládl v Tibetě Dalajláma, téměř všechna obdělávaná půda a pastviny patřily výhradně šlechtě a klášterům, většina obyvatel byli nevolníci, kteří na nich pracovali.
    

Tibetská aristokracie a vedoucí mniši, kteří tvořili asi 5% populace, vlastnili a rozhodovali o všem. Systém se podobal nevolníctví v Evropě před 700 lety. Například klášter Drepung v Tibetě byl najvětší vlastník půdy na světě, měl 185 velkostatků, 25000 nevolníků, 300 velkých pastvin a 16 000 pastýřů. Sám Dalajláma žil ve 14 poschoďovém paláci, který měl 1000 místností¨(viz Gary Wilson's report in Worker's World, 6 February 1997) .
    

Dalajláma a jeho rodina vlastnila okolo 4000 nevolníků a 100 domácich otroků. Šlechta - sekulárni vládcové, se měli také dobře. Například velitel Tibetské armády, člen Dalajlámova kabinetu, vlastnil 4000 km2 pozemků a 3500 nevolníků ( viz Gelder and Gelder, The  Timely Rain, 62 and 174).   Před demokratickými reformami v roce 1959, měl Tibet 197 rodin dědičné aristokracie, v nichž bylo 25 velkých rodin. Nevolníci tvořili okolo 90% celé populace. Tibetští chlapci byli často odebraní od chudé rolnícké rodiny na výchovu za mnichy, kde sloužili elitním mnichům. Jak uvádí mnich Tashi-Tsering, děti v klášterech byly často sexuálně zneužívány. On sám byl obětí sexuálního znásilňování od 9 roků( Melvyn Goldstein, William Siebenschuh, and Tashì-Tsering,The Struggle for Modern Tibet: Autobiography of Tashì-Tsering. Armonk, N.Y.: M.E. Sharpe, 1997).
    

V tibetské komunitě byl malý počet svobodných rolníků, okolo 10 000 obchodníků, naproti tomu velká většina nevoníků a domácich otroků,  kteří nic nevlastnili. Děti otroků byly zase jen otroci (Gelder and Gelder, The Timely Rain, 110). Velká většina populace byli nevolníci bez vzdělání a zdravotního zabezpečení. Doživotně byli vlastnictvím pána nebo kláštera. Za práci nedostávali žádnou mzdu (Melvyn C. Goldstein, A History of Modern Tibet 1913-1951. Berkeley: University of California Press, 1989, 5 and passim). Nesměli sa ženit bez povolení pána nebo lámy. Pán mohl půjčovat nevolníka jinému pánovi na práci i do velmi vzdálených oblastí (Anna Louise Strong, Tibetan Interviews. Peking: New World Press, 1959, 15, 19-21, 24). V Tibetě tresty pro nevolníky za krádež, útěk nebo vzepření se moci bylo mučení, mrzačení, vyřezání očí, jazyka, nosu, odtětí ruky a tak podobně.
    

V roce 1959  Anna Louise Strong navštívila výstavu nástrojů na mučení pro dospělé a děti, které používala tibetská šlechta. Popisuje např. fotografie komunistických aktivistů, kterým odřezali nosy a horní ret. (Strong, Tibetan Interviews, 91-96). V r. 1937, návštěvník Tibetu, Spencer Chapman napsal: „Žebrák vedle cesty  pro  mnicha neznamenal vůbec nic. Vzdělání nebylo    pro  nevolníky, protože by mohlo narušit feudální systém“  (Waddell, Landon, O'Connor, and Chapman are quoted in Gelder and Gelder, The Timely Rain, 123-125).
    

Francouzský tibetolog  Alexandr David-Neel v knize „Old Tibet Faces  A New China" píše: Nevolníci byli doživotně zadlužení a jejich dluhy přecházely na potomky. Ve starém Tibetě, vlastník nevolníka o něm rozhodoval podobně jako o jiném majetku. Mohl jej prodat, dát nevolníka jako dar, půjčit jej, nebo splatit s ním dluh. Vlastníci nevolníků měli státní věznice a soukromé vězení, také velké kláštery měli vlastní soud a vězení.
    

Když v roce 1951 čínští komunisté obsadili Tibet začali budovat cesty a nemocnice. Majetek šlechty a klášterů však nezkonfiskovali. Feudální šlechta vládla dál nad nevolníky. Komunisté respektovali Tibetskou kulturu, ale také místní náboženství (Goldstein, The Snow Lion and the Dragon, 52). V roce 1956-1957 vypuklo v Tibetě povstání za asistencie americké CIA (Kenneth Conboyand James Morrison, The CIA's Secret War in Tibet. Lawrence, Kansas: University of KansasPress, 2002; and William Leary, "Secret Mission to Tibet," Air & Space, December 1997/January 1998).  Mnoho vedoucich povstalců a agentů patřilo mezi tibetskou aristokracii, nebo jejich potomků, ale většina populace se k povstání nepřipojila (Hugh Deane, "The Cold War in Tibet,"ť CovertAction Quarterly. Winter 1987).
    

Po potlačení povstání čínští komunisté zrušili otroctví, tibetský systém a také nevolníctví a neplacenou práci. Zavedli občanské vzdělávání, zrušili monopol klášterů na vzdělávání. Zavedli vodovody, kanalizaci a elektřinu (Greene, A Curtain of Ignorance, 248 and passim; and Grunfeld, The Making of Modern Tibet, passim). Do roku 1961 rozdělili půdu a stáda dobytku rolníkům a zavedli kolektivizaci (Karan, The Changing Face of Tibet, 36-38, 41, 57-58; London Times, 4 July1966). Dalajláma a jeho poradci najmladší bratr Tendzin Choegyal lživě tvrdili, že Číňané při povstání, resp. okupaci  zabili na 1,2 miliónů Tibeťanů (Tendzin Choegyal, "The Truth about Tibet," Imprimis;   publication of Hillsdale College, Michigan, April 1999). Údaj je  lživý a vymyšlený, protože podle oficiálního sčítání lidí, které se uskutečnilo v roce 1953, celková populace v Tibetu byla 1 274 000 obyvatelů (Karan, The Changing Face of Tibet, 52-53).

Podle  dokumentů ministerstva zahraničí USA z roku 1998, v 60 tých letech tibetský exil v USA dostával od CIA 1,7 miliónů dolarů ročně. Roční plat Dalajlámy od CIA byl cca 186 000 dolarů. (tj. víc jak 4 mil. Kč)  Americký kongres vyčlenil na podporu tibetského exilu v Indii 2 milióny dolarů a další milión na „demokratické aktivity“ v exilu. Dalajláma mj. dostal osobní finanční pomoc od G.Sorosa (Heather Cottin, "George Soros, Imperial Wizard," CovertAction Quarterly no. 74, Fall 2002). V současnosti tibetští mniši žijící v Kalifornii dostávají od vlády USA 550-700 dolarů měsíčně, kromě toho mají zdravotní zabezpečení mají zadarmo, také neplatí ani za ubytování, telefon, internet a kabelovou televizi.
    

Placený tibetský exil byl však značně  rozčarovaný, když v roce 1996 sám Dalajláma údajně prohlásil: „Marxismus je založený na morálních principech, zatím co kapitalismus se stará jen o zisk a výnosy. Marxismus se prý stará o spravedlivé využívání výrobních prostředků, ale rovněž o osud pracujícich“.
„Myslím si, že jsem poloviční Marxista a poloviční Budhista“ říká o sobbě Dalajláma. (The Dalajláma in Marianne Dresser , ed., Beyond Dogma: Dialogues and Discourses. Berkeley, Calif.: North Atlantic Books, 1996).
    

Kim Lewis, který studoval „hojení ran“ tibetských mnichů v Kalifornii, USA, hovořil také s tibetskými ženami, které žili v klášterech s mnichy v Tibetě. Na otázku, zda by sa vrátili doTibetu odpověděly, že ne. Důvod nebyla okupace Tibetu, ale špatné vzpomínky na život v klášterech. Nyní jsou vděčné, že se nemusí vdávat za 4 -5 mužů, být stále těhotné, nebo nakažené pohlavními nemocemi. Jejich staré matky vzpomínali na to, že vyspat se s mnichem, mělo být pro ně prostředkem osvícení, podobně jako to měl zařízené Budha. Systém nevolnictví se v Tibetě udržel proto tak dlouho, že nevoľníci věřili, že mniši mají moc přispět k tomu, čím se narodí v budoucím životě. Věřili totiž tomu, že někdo by se mohl  narodit jako člověk-aristokrat, jiný jen jako prase.
    

V roce 1904 Britové okupovali Tibet, žádali volný obchod bez daní pro  Indii a zaplatit 2,5 miliónů rupií jako náhradu škody. Sir Charles Bell, britský úředník v Tibetě v letech 1904-1905 v knize Tibet: Past and Present, Oxford, 1924, pp.78-79“ napsal: „Otroci v Tibetě setaké často kradli, hlavně malé děti. Nebo chudobní rodiče dávali děti překupníkům, kteří je dál prodali jako otroky. Tyto děti pocházely hlavně z jihovýchodního Tibetu.“ Feudální systém Tibetu v té době Britům zřejmě velmi vyhovoval.

V Tibetě po demokratických reformách, které zavedli komunisté, začal komunistický zázrak (hlavně po r.1970), což dokumentují následující čísla:

Úmrtnost dětí v Tibetě v roce 1951 byla 430 mrtvých na 1000 narozených.    V době tzv. komunistického zázraku se úmrtnost dětí snížila na 91,8 dětí v roce 1990 a na 35,3 dětí na 1000 narodených v roce 2000. Růst HDP za posledních 7 roků byl 12% ročně. Nyní je 30 x vyšší jako v roce 1950. Průměrná délka života v roce 1950 byla 35,5 roku, v současnosti je to 67 roků. V současnosti má Tibet populaci 2,5 miliónu obyvatel, proti 1,2 mil.        v roce 1964. Příjem rolníků a pastýřů se za posledních 5 roků zvyšoval v dvojciferných číslech. V roku 2007 to bylo o 14,5% více proti roku 2006. Export Tibetu byl 222 miliónů dolarů v roce 2006, tedy o 34% vyšší jako v roce 2005. V roce 2006 Tibet navštívilo 2,5 miliónu turistů, což je zvýšení      o 40% proti roce 2005. V roce 2007 to už byly 4 milióny turistů. Příjem z turismu v roce 2006 byl 350 miliónů dolarů. V roce 1950 bylo 95% Tibeťanů negramotných, jen 2% dětí chodilo do školy. V současnosti je už základní  vzdělání povinné a negramotnost u ľidí v pracovním věku je jen 4,76%.

V roce 2000 měl Tibet 4 univerzity, kde studovalo 5475 sudentů. V roce   2008 se čistý příjem farmářů a pastýřů zvýšil o 13,9% v porovnání s předcházejícím rokem. Hrubý domáci produkt (HDP) v Tibetě v I. polovině roku 2009 stoupl o 10,3% v porovnaní s předcházejícím rokem a příjem farmářů a pastýřů se z výšil o 15%. Nárůst HDP o 10,3% v době najvětší světové hospodářské kríze byl de facto  ekonomickým zázrakem a patřímezi najvyšší na světe.

Připomínám, že v USA, Evropě a Japonsku HDP v prvním pololetí 2009 klesl, ale o tom české veřejnoprávní média, v rámci tradice, nepíší. Je zřejmé, že pokud se „anglosaským“ vládcům v nejbližších 10-20 letech nepodaří politicky nebo ekonomicky zničit komunistickou Čínu (což je velmi nepravděpodobné a nereálné), pak už nebudou mít žádnou šanci a ztratí svou moc ve světe. Proto také organizují všechno možné, aby  se  tak nestalo. Dnes jsou to třeba nepokoje v Tibetě, zítra zase něco jiného někde jinde ve světě (viz barevné revoluce).
    

Jsme my, občané České republiky, opravdu jen tupé stádo, které žere z ruky těm, co nám nabízí o Tibetě (a nejen o něm) oblbující vitamíny? Možná, že někteří z nás do toho stáda patří, ale rozhodně ne všichni.
    

Pro snažší pochopení, co je Tibet a proč není důvod vyvěšovat tibetské vlajky, je napsaný i tento článek. Apropó, k vyvěšování tibetských vlajek jako projev solidarity občanů s Tibetem nemají představitelé měst žádný mandát svých voličů, je to jen jejich svévolná, politicky loajální, populisticky havloidní  aktivita.