Tak nyní pro méně bystré: státní rozpočet vzniká dlouhou dobu, řadu měsíců.  To mohu říci jako člověk, který se rozpočty zabývá  v praxi vlastně už od ukončení vysoké školy.  Významnou část své praxe jsem nedělal vlastně nic jiného než to, že jsem zpracovával rozpočty. 

Takže státní rozpočet vzniká na odborných pracovištích  ministerstev a zejména na ministerstvu financí, kde na něm pracují desítky odborníků. A nelze tedy předpokládat, že by se mohl zpracovávat tak nějak po domácku nebo chcete-li kutilsky. 

Tento argument odcházejících ministrů, že  A. Babiš měl mít svou verzi rozpočtu předem připravenou v šupleti, je prostě hloupý. 

Naprosto drzý je ovšem požadavek odcházejícího ministra financí Stanjury, který se dožaduje, aby nová vláda  zachovala v tom Stanjurov;ě návrhu rozpočtu  dvě položky. A to sice nabobtnalé výdaje v oblasti ministerstva obrany. A také rezervu, která se vytváří na výstavbu nových  bloků jaderné elektrárny Dukovany. A jestli to prý nová vláda nepřislíbí, bude mít s předáním rozpočtu utrum.

Představa Stanjury, že může ještě  z politického  záhrobí diktovat nové vládě, novému ministru financí to, jak by měl vypadat rozpočet po druhém a zejména po třetím čtení, je opravdu drze stupidní. Je také v rozporu se zásadami parlamentarismu. Když dochází k výměně vlády a parlamentní většiny, ta dosavadní vláda má v gesci zpracování rozpočtu pro první čtení. Ta nová vláda jej ale musí protáhnout všemi třemi čteními ve sněmovně.  A to nejlépe ještě do konce tohoto roku, tak abychom neměli rozpočtové provizorium. Rozpočtovému provizoriu se každý trochu prozíravý politik brání. To, že před čtyřmi lety Fialova vláda šla cestou rozpočtového provizoria, byla její (špatná) volba a samozřejmě to ovlivnilo na čas negativně situaci v ekonomice Česka.  Především pak ve výdajích veřejného sektoru, ve veřejných investicích.

 Andrej Babiš se bude chtít této ekonomické pasti vyhnout. A je to tak dobře. Postup ministra Stanjury a celé odcházející vládní koalice je v této věci dětinsky nezodpovědný.  A vypadá jako jakási pomsta za volební výsledek, když vládní strany byly bity ve volbách  jako žito. 

Druhý lítý boj, který se rozpoutal, lze nazvat bez nadsázky  válkou vlajek. Nový předseda Poslanecké sněmovny Okamura využil svého práva a uplatnil svou představu, že na budově Poslanecké sněmovny by měla viset jenom česká vlajka. Jako jakýsi symbol svrchovanosti, suverenity státu. Opoziční poslanecké kluby využily tohoto aktu předsedy sněmovny ke  kapricu a k vystrčení ukrajinské vlajky z oken svých poslaneckých klubů. Je to další ukázka dětinskosti budoucí opozice. A samozřejmě, že nejde o nic jiného, nežli o marketingové tahy, které mají falešně ubezpečit voliče těchto stran, že vývoj v Česku se vyvíjí i po volební porážce dosavadní vládní sestavy tak, jak ona si vlastně představuje. Jak si to  představují i její voliči... Tato trapná válka jistě brzo skončí. 

Jenom to ale ukazuje, že se budoucí opoziční strany prostě nedokáží přenést přes volební výsledek do nové reality. A také to, že nedokáží vést konstruktivní opoziční politiku.  Tedy, konstruktivní a efektivní opoziční politiku. 

V jednom z televizních pořadů CNN Prima News jsem viděl mladou poslankyni ODS Bartošovou. Mohu mít k bývalým poslancům ODS, které jsem zažíval v době  svého působení v Poslanecké sněmovně řadu výhrad, ale většina z nich nebyla hloupá. Poslankyni Bartošovou bych po argumentaci, kterou předvedla v televizi CNN zařadil mezi nezralé adepty politického řemesla typu pirátky  Demetrašvili anebo jak se ta hezká rusovlasá osoba jmenuje...