Jsou však i případy, s nimiž si neví rady. Tak třeba Karel Marx. Narodil se už před 205 roky (5. 5. 1818). Do starého železa ho stěhují jen dvě sorty. Jedna si léčí komplexy IQ tykve. Druhou usvědčil z nebetyčného farizejství. Dnešek mu dává za pravdu ještě víc, než cokoli dřív.   

Může si za to sám kapitalismus. Do tektonické krize se řítil už koncem 80. let. Druhý dech chytil jen díky katastrojce (řečeno s Alexandrem Zinověvem, jedničkou ruského disentu). Rodiště postkomunismu degradovala na dobytá území. Loupež tisíciletí pokračovala globalizací. Což je, jak utrousil i Henry Kissinger, jen jiný název po americký imperialismus. Elity, ovládající většinu zdrojů planety, by se vešly do jediného vlaku. Tím dál pokročila nadvýroba kapitálu, jak příčinu krizí definoval autor Kapitálu. Miliardám lidských zdrojů se platí jen zlomek výnosu, který generují. Tím menší je trh hmatatelných artiklů. Faraonský konzum, v němž soutěží horních deset tisíc, s tím pořídí pramálo.   

Stále víc mamonu se tak zhodnocuje finanční alchymií. Kasinový kapitalismus jí říká i liberální publicistika. Ze skořápkářských derivátů a pyramid se nová hodnota nemá jak narodit. Hrstce, jíž se šijí na míru, nesou mamutí zisk. Manka ve stejné, ne-li větší výši se rozepisují nám všem. Zvrhlá hra s nulovým součtem tak boří i alibi, jež moci kapitálu ještě zbyla. Velké prachy se množí už i zády ke všem lidským potřebám. Na trh už nemusí ani s vlastní kůží. Znárodňují jak své náklady, tak rizika, dluhy a bankroty.  

To ovšem mění i osoby a obsazení. Skrznaskrz parazitní kasta obsazuje i mocenské špičky. Takže se hemží už jen týpky, co těm dřívějším nesahají po tkaničky. Teď jsou jen ochrankou renty, rabované z produktivních sfér. Z moci úřední diktují i habaďůry typu zeleného údělu. Reálný přínos bývá pofidérní, ne-li záporný. Zainteresovaným koncernům nesou miliardy, na něž by jinak nedosáhly. Co stojí v Marxově anatomickém atlasu, tak tuhne do ještě perverznějších tvarů. Kapitalismus prochází progresívní paralýzou. Umí už jenom destrukci a vyděračskou represi. Sází i na hnědý mor a stranu války.

Marxe jsem pročetl kompletně. Snad smím i odhadnout, čemu by zasvětil nejvíc sil, být tu dnes s námi. Především celé pravdě o tom, jak moc degeneruje sám panující systém, a ne pouze intelekt a morálka papalášů – a proč s námi bude zacházet už jen čím dál hůř. Marx by tím panoramatem  vyhrával veřejné spory – a právě tím razil i cestu k co nejvíc spojencům. Hlavně proti hazardu, jenž hrozí přerůst v jadernou sebevraždu – a proti třeskuté zkáze, již šíří rentiérská přesilovka. Jedno i druhé jde po krku drtivé většině. Doma a napříč okolním světem ještě víc. Především zde se rýsují největší šance, jak investovat i do svobodnější budoucnosti. Už tady a teď.