A pozastavil jsem se nad nepochopitelnou naivitou představitelů stacionáře. Jsem důchodce s průměrnou výší důchodu a to mě nutí zamyslet se nad tím, proč stacionáře a jim podobné organizace (Charity, Nadace atd.) se obrací na řadové občany vč. důchodců, s žádostí o příspěvek na zdravotně postižené převážně děti. Nemám nic proti dobročinnosti nebo příspěvkům pro tato účely, ale  vidím zde problém. S touto organizací jsem totiž neměl žádný kontakt, proto by mě zajímalo, jak se tato organizace dozvěděla mé osobní údaje, tj. jméno a adresu, potažmo, jak funguje dodržování Zákona o zpracování osobních údajů.
    

Také se domnívám, že stacionář, stejně jako jemu podobné organizac, se nejčastěji, ne-li výhradně, obracejí na řadové občany, mezi nimi i na většinou ne zrovna bohaté důchodce. Nejde mi o ty peníze, o které jsem požádán jako podporu pro nemocné dítě, jde mi o to, že mezi námi občany panuje krajní nerovnost jak co do příjmů (vč. důchodů), tak do hmotných majetků a statků a pod. Nepochybuji, že mnoho důchodců se nechá citově obměkčit a ze svého skromného důchodu nějakou tou „pětkou“ přispěje. Je- li nás důchodců přes dva miliony, pak kdyby každý přispěl jen 1 Kč, bude ta částka větší jak 2 miliony korun. To by už jistě stacionáři významně pomohlo danému účelu. Jenže.
     

Průměrný důchod činí cca 14.500 Kč za měsíc, za rok to činí 174 tis. Kč, tedy  jen o něco málo víc, než činí průměrný měsíční plat poslance či senátora.  By mě zajímalo, kolik našich politiků v Parlamentě ČR bylo osloveno, resp. kolik oni individuálně přispěli (zda vůbec) na podobné záležitosti. Totéž platí o celé řadě dalších politiků mimo tento orgán. Čestnou výjimku, pokud je mi známo, dělá Andrej Babiš, který celý svůj plat dává na tyto účely. Totéž platí o prezidentu Miloši Zemanovi, ten také část svých příjmů každý měsíc dává na charitativní účely. Nicméně.
     

V České republice máme mnoho miliardářů, ještě stý v pořadí má majetek v hodnotě 1,5 mld Kč. Těchto celkem sto miliardářů má majetek v celkové hodnotě cca 1,264 bilionu Kč. Nevím, kolik je potřeba peněz na postiženého chlapce v případě mé žádosti, ale i kdyby to byly jen dva či tři miliony, co to je třeba jen proti majetku v pořadí stého miliardáře s 1,5 mld. korun? Kdyby každý z miliardářů daroval na tento účel „obyčejný“ milion, byl by to stejně významný počin, jako by důchodce dal výše zmíněnou 1,- Kč. Leč, dal či dá někdo z těch sta miliardářů ten milion? Kdyby ano, sešlo by se 100 milionů, což by některým z potřebných dobročinných organizací jistě na dlouhá léta „vytrhlo trn z paty“, jak se říká.
   

Nechci nikomu ze stacionáře křivdit, ale zajímalo by mě, kolikrát či jak často a s jakým výsledkem se na „novodobou“ šlechtu obrátili se žádosti o poskytnutí příspěvku. Protože se však obrací na jen obyčejný plebs, resp. „lůzu“ pochybuji, že se o to vůbec pokusili. Mrzí mě to o to více, že obyčejný člověk, potažmo důchodce, který je požádán o příspění na postižené dítě, si ty peníze musel odpracovat, zatímco miliardáři k nim přišli mnohdy jako slepí k houslím, či lépe řečeno, většina z nich ne vždy zrovna poctivou prací!

Tož asi tak!