Josef Skála: Gaza a ledová sprcha z USA

KOMENTÁŘ

George Friedman šéfuje společnosti STRATFOR. Vrcholné struktuře expertíz, zadávaných Bílým domem, Pentagonem a hejnem tajných služeb. Tím privilegovanější přístup má ke zdrojům, drženým za sedmero západy. A právě Friedman tak pouštívá do oběhu, co erár zatím tutlá.

7. března 2024 - 05:50

Už dávno tak vyzvonil i jádro amerických priorit: stůj co stůj zmrzačit vztahy Berlína s Moskvou. Neb to když se nepodaří, hegemonii USA už nic nespasí. Friedman však mudruje hlavně na jiné téma - opičí lásky své země k válčení. Jak mamutí nadílku jí už vynesla - a kde všude to má ještě za lubem. Těchto knih vydal hned několik. Například Budoucnost válek: Moc, technologie a světová dominance Ameriky v XXI. století (1996) či Americká tajná válka: Ze zákulisí globální války Spojených států s jejich nepřáteli (2004). Nejčtenější je ta, co vyšla i česky – Příštích sto let (2010, originál 2007).

Ódy na válečnické chromozomy

Tak výživně, jako Friedman, to neumí ani žádný cizí „troll“. Tím hlavním, zač USA vděčí své ekonomické moci – píše v bizarním bestselleru – není jejich „ústava či esej o jejím přijetí z roku 1787“. Nýbrž jejich „vojenská síla“. „Doslova každá druhá průmyslová velmoc prožila ve dvacátém století devastující válečný konflikt.“ Také „Spojené státy vedly válku, ale Amerika tyto devastující následky nikdy nepocítila.“ A tak zatímco „jiné země ztratily čas, když se zotavovaly z válek, Spojené státy nikoli. Vlastně se díky válkám rozvíjely.“ Fanouška krvavých masakrů to pudí i k delikátní „otázce: Když se Spojené státy v roce 1945 vynořily jako jasná rozhodující globální velmoc, byla to vynikající machiavelistická hra? Byl Franklin Roosevelt brilantně bezohledný? Nakonec na tom ani nezáleží.“

Také dnes jsou „Spojené státy v neustálém válečném stavu. Válka je pro americkou zkušenost ústřední a její frekvence neustále narůstá. Je zabudována do americké kultury a hluboce zakořeněná v americké geopolitice (…) Řím nepodnikl nic, aby si podmanil celý svět. Bojovné výpady podnikal jen na svoji obranu a během tohoto úsilí se z něj stala říše.“ Nad Amerikou by zbledl závistí. Její „rozsáhla a ambiciózní strategie“ se sice „vždycky netýká války“. Ta ovšem lemuje „všechny procesy, které vytvářejí národní moc“. Ba „asi mnohem víc, než u jiných zemí“. Coby soustavná „interakce mezi válkou a ekonomickým životem“. „Historicky jsou Spojené státy válečnickou zemí.“ Právě to je – „jednoznačně a přirozeně“ - „zakořeněno hluboce v DNA celého národa“.

Šoková terapie

Přes tyto dioptrie Friedman zírá i na konflikt v Gaze. Cílem říjnového útoku Hamásu - píše na platformě Geopolitical Futures - je „vytvořit palestinský stát“. V očekávání, že dosáhne „změny v izraelské národní bezpečnostní strategii“ – a oslabí vazby Tel Avivu na „státy typu Spojených arabských emirátů a Saúdské Arábie“.  S vědomím, že sice „postrádá vojenskou kapacitu k porážce izraelské armády“, pro svůj útok však „najde podporu v arabském světě“. I pro Friedmana je „obtížné uvěřit, že by to Hamás udělal, aniž by to věděl Izrael“. Ten to však „pravděpodobně vyhodnotil jako nedosažitelný cíl“.

S Hamásem se skutečně „vojensky nespojila žádná arabská či islámská země“. Hamás však kalkuloval, že „i když přímý útok na Izrael úspěšný nebude“, může „Izrael zatlačit do neudržitelné pozice“. A právě to, ač nerad, konstatuje i Friedman. Dnes je „zřejmé, že Hamás Izrael skutečně izoloval od jeho potenciálních spojenců“. A „7. říjen tak byl složitější a do jisté míry úspěšnější, než se původně předpokládalo“.

Drtivá přesilovka v pasti

„Izraelskou rozvědku zaskočil.“ Izraelskou armádu sice „nezlomil, ale vytvořil situaci, kdy Izrael nemohl ani odmítnout boj, ani nasadit rozhodující sílu, nechtěl-li ohrozit životy rukojmích zadržovaných Hamásem“. A cílem hrozby, visící nad jejich životy, je „dohnat Izrael dohnat k pocitu vzteku a impotence“. Ba zasít i „pochybnosti do izraelských zpravodajských služeb“.

Hamás zprvu možná „doufal, že se do boje zapojí další arabské síly, zejména Hizballáh“. Když se tak nestalo, „přikročil k plánu B“. S důrazem na „cíl, nemající rozhodující hodnotu“, rodí však choulostivé „politické náklady“. To proto Hamás „aktivoval síly v severní Gaze a nasadil posily s vědomím, že cena bude vysoká“. A nastolil situaci, kdy „Izrael neměl na výběr“. Války jsou totiž „záležitostí politickou“. Izraeli nezbylo, než „vsadit na vzdušné údery“. V naději, že tím „situaci uklidní a utlumí rostoucí nepřátelství vůči vládě“. Kalkulace, že nálety a speciální operace Hamás zlomí, se však míjí účinkem. Ten totiž v „městské válce bojuje na vlastním terénu“. V prostředí, dovolujícím kombinovat jen „ústup a náhlé protiútoky“.

Friedman neskrývá „podezření, že Hamás věděl – nebo mu to poradila sofistikovanější hnutí z arabského světa – že masivní izraelská reakce v severní Gaze, poutající světovou pozornost k palestinským obětem“, je s to „na Izrael vyvolat tlak, schopný vynutit si výsledek příznivý pro Hamás“. Celé izraelské PR, stavějící na úděl rukojmích v rukou Hamásu, vyznívá „přinejmenším slabě“. Ač právě na tomto poli býval Izrael efektivní, teď mu uniká, že Hamás ho „markantně trumfuje“.

Protektor na kardinálním rozcestí

Izrael tak „uvízl ve válce v severní Gaze s rigidním kabinetem, který nebude akceptovat strategický ústup“. A k tomu i s „mediálním ekosystémem, jenž postup Izraele kritizuje“. Zatímco dřív byl za „viníka války považován Hamas, teď je to Izrael“. I jeho „vojenské možnosti jsou jen omezené“ – „značnou měrou i díky posunu veřejného mínění u jeho nejdůležitějšího spojence, Spojených států. Možnosti úspěšného útoku na Hamás se krátí“. Zvlášť když „za uzavření dohody o zbývajících izraelských rukojmích demonstrují dokonce i izraelští občané“. Právě zvrat ve veřejném mínění tak má navrch i vůči i počtu a síle vojenských divizí. A „pro malou zemi jako Izrael“ nabyl „stěžejní váhy“.

Hamás tak „zasáhl izraelské politické a vojenské struktury“. Ty ale „ne a ne pochopit, že existují různé druhy válek a porazit vás může každá z nich“. A tak se i Friedmanovi „zdá, že Izrael udělal zásadní chybu: Jeho armáda, přestože je kompetentní a důvtipná, své zemi vnukla, že je mocnější silou, než jakou je ve skutečnosti“. Technologickou převahu sice má, úspěch ve válce však stojí a padá hlavně s „důvtipným a obezřetným velením“. S jeho uměním „nepřecenit své síly“ a „nepodcenit ani zmanipulované hlavy druhé strany“. A právě to má Friedman za „důležitou lekci pro nás všechny“.

Co z ní vyvodí „hluboký stát“, jemuž on sám píše taháky? Dá si další vlastní gól? Nebo už překročí svůj stín? Čas, který mu zbývá, se rychle krátí. Promešká-li ho, spláče nad výdělkem. Tím víc to DNA, jemuž sochá pomníky Friedman, zkrotí i napříč okolním světem.    

Josef Skála


Anketa

Měla by se podle vás stát Ukrajina členem NATO?

Ano 16%
transparent.gif transparent.gif
Ne 69%
transparent.gif transparent.gif
Nevím 15%
transparent.gif transparent.gif