Petr Kaňka: Ideály a prachy

KOMENTÁŘ

„Podívej se, Gusto, jak je tady husto,“ zaznělo z úst Václava Malého na Letenské pláni v listopadu 1989.

27. prosince 2022 - 07:00
Jeho zvolání vyvolalo nemalé chvění davu. Vzdušnou čarou nedaleko v Královských zahradách možná naslouchal z dálky tehdejší prezident v okně vládní vily šumu mnohasettisícového davu. Každý jeden člověk v něm přinesl s sebou svůj příběh a své ideály, které zažehly listopadové dny. Malý tehdy emotivně, sám nesen vlastním patosem osvobozujícího se člověka, vyzval československého prezidenta, jenž se vřele líbal s nejvyššími představiteli států, zástupců to srpnových invazních sil z roku 1968, aby se podíval na občany státu, jak zvedli hlavy a zvonili klíči. Jistě sledoval televizní přenosy tehdejších demonstrací.

Nedalo se už nic dělat, „neryli jsme už držkou v zemi,“ jak sděloval jeden nápis adresovaný Karlu Krylovi na toaletě, kterou zmíněný písničkář v tom čase navštívil cestou na Koncert pro všechny slušný lidi, a pak to všem slušným (?) lidem v sále z pódia vesele oznámil. Přestalo jim stačit to, co jim režim nabízel za jejich vynucené mlčení k věcem veřejným, na něž diktoval jednotný názor; jinak pozor na jazyk, nesouhlasíš li s textem Poučení z krizového vývoje, budeš rozdrcen! Lidé tehdy byli psiska na obojku byť s různě dlouhým řetězem, který je ke státní boudě poutal. Na Letenskou pláň stejně jako na Václavské náměstí a vůbec všechna náměstí v tehdejším ČSSR hnaly jednotlivce do davu ideály, mnohé ovšem také již prachy, které mohou být svým způsobem také ideálem sui generis.

Ideály generací vlastenců budujících Národní divadlo, symbol českého národa, jemuž k divadlu štědrými dary dopomohl jak František Josef I. i ruský car Alexandr II. Nikolajevič, stejně jako elit politických kolem Masaryka, Štefánika, Kramáře nebo Rašína, v neposlední řadě zápal Československých legionářů umírajících za budoucnost ještě neexistujícího Československa, napomohly vzniku našeho státu, v jehož okleštěné podobě dnes žijeme. Ideály, ideály a zase ideály! Jsou to dějiny tříbení a horečného hledání cesty k vlastnímu státu, kolem níž je nespočet hrobů obětí a tragických příběhů. Ideál a akt oběti spolu nerozlučně souvisejí. V šedesátých letech se zdálo, že obětí a tragédií již bylo dost (temná padesátá léta byla zažehnána evropskou vlnou občanské emancipace s vizí kvalitnějšího života, v níž Expo v Bruselu 58 hrálo významnou roli) že je třeba s nimi zúčtovat, otevřít archivy a napravit křivdy. Protože, jak známo, bez trestu nelze dojít k pokání.

Brutálním aktem invaze vojsk Varšavské smlouvy se z myslích lidí mnoho těchto ideálů vytratilo a trauma trvalo až do odsunu posledního sovětského vojáka v roce 1991. Od invaze mnoho občanů ČSSR a pozdějšího ČSR poznalo neviditelnou hranici mezi mezi „já a oni“. Tato hranice dodnes existuje a byla v mnohém posílena převratem v listopadu 1989. Již zmíněné Poučení z krizového vývoje je ono pars pro toto všech ostatních rozkladných sil v naší společnosti druhé poloviny 20. století; zmiňme ještě pro zpestření třeba setkání elitních umělců 28. 01. 1977 v Národním divadle v rámci tak zvané anticharty, které destruovalo zbytky odvahy intelektuálů skutečně nebo i jen formálně odporovat normalizačnímu režimu v okupované zemi. Zrada, kolaborantství, faleš a lež přemohly poslední zbytky autentické soudržnosti a solidarity ve veřejném prostoru. Jako studenti Karlovy univerzity jsme byli třídní vedoucí vyzváni, abychom podepsali další derivát anticharty…

A když se na přelomu osmdesátých let zdálo, že je nebezpečí revolty zažehnáno, nestyděli se nám akademičtí pracovníci „na chodbě při cigáru“ nabízet členství v KSČ jako záruku úspěšné kariéry. Byla to doba tvrdého pragmatismu, který měl ospravedlnit vše, co člověk zradil (proč bych to nepodepsal, když to podepsali všichni ostatní?), o čem zalhal (obdiv k masarykovské demokracii a  samozvaným vojákům odboje jako byli bratří Mašínové) a o čem mlčel (o studiu zakázané literatury a třeba i pravém autorství hudebních děl předváděných na přehrávkách PKS; blues Led Zeppelin byla „americká lidová“…). Je zřejmé, že pro zdravý rozum a zachování šance na kritické myšlení nebylo možné být konformistou. Lidé nemuseli být organizováni v Chartě 77, aby toužili dělat věci správně podle svého přesvědčení a volby. K tomu ovšem bylo nutné žít v odporu a mít na mysli několik známých skutečností: nebýt součástí tehdejšího establishmentu (ani nezadat naději, že by se člověk hodil do nomenklaturního řádu…), protože systém perzekvoval veškerou jinakost; neschvalovat zneužité rozsudky za protistátní činnost a rozvracení republiky; odmítat vedoucí úlohu KSČ zakotvenou v Ústavě ČSSR a právo na represe StB; a v neposlední řadě všemi silami vzdorovat degradaci kultury (Gottovy koncerty ve Slaném!, zatímco za drátěnou oponou byla kvanta hudby nepoměrně kvalitnější) a ideologizaci vzdělávání (vymazávání stop po všem duchovním a kriticky pravdu hledajícím).

„Podívej se, Gusto, jak je tady husto,“ zaznělo z úst Václava Malého na Letenské pláni v listopadu 1989. Ano, bylo to zdravě drzé a nekorektní ke stále úřadujícímu prezidentovi ČSSR, podle něhož byla tehdejší normalizace nazývána. A lidé tehdy věděli, že už nepřijedou cisterny s ledovou vodou a policisté s estébáky je nebudou „omývat a popřípadě násilím křtít“ v úprku před obušky. Do davu jednotlivce hnaly opět ideály.



Jedním z těch nejvyšších byl ideál rovných šancí každého z občanů v soutěži o úspěch v zaměstnání, v soudních sporech, v přístupu k informacím a možnostem veřejného projevu. (Tenhle ideál se nezrodil až ve Francouzské revoluci, předbíhá jí Cromwellova revoluce nastolujícího v Anglii republiku, ale převrat u nás přišel přesně 200 let po té francouzské! Náhoda?) Rovné šance vyžadují jasná kritéria, podle nichž se v té či oné oblasti o věcech rozhoduje, a také výkonné kompetence nestranných osobností, které rovnost administrují patřičně erudovaně a vysoce morálně.

Listopadové dny dávaly naděje, že bude takový proces nastolen a stane se součástí DNA nově se rodící občanské společnosti. Ale bohužel nebyl nastaven žádný standardní proces, který by k tomu vedl. Totalitním režimem ponížení, odstrčení, ostrakizovaní dostávali přednostně pozice a příležitosti jako odškodné za utrpěné příkoří a ztráty. Vznikla kasta lidí, kteří „dříve nemohli a proto měli zelenou“.  Ale děly se neskutečné případy. Jeden za všechny: Jindřich Fajrajzl s cejchem špičkového televizního pracovníka vyhozeného z práce v roce 1970, protože neprošel politickými prověrkami, se po listopadu 89 vrátil na několik měsíců jako nový generální ředitel Československé televize, přestože byl letech 1976 až 84 aktivním agentem Státní bezpečnosti, evidovaným pod krycím jménem Frézař. Z dokumentů uložených v Ústavu pro studium totalitních režimů vyplývá, že od dubna 1976 do listopadu 1984 odevzdal Fairaizl státní bezpečnosti přes tři sta agenturních zpráv (všechny jeho vlastnoručně psané zprávy byly Státní bezpečností zničeny). Šanci měl tehdy dostat pracovitý a morální člověk bez kostlivců ve skříni! Kostlivci ve skříni se stali stálými spolupracovníky Havlova režimu.

Další případ z mnoha byl Ladislav Kantor, jenž dostával jeden neuvěřitelný post za druhým, nejdříve jako ředitel České filharmonie a pak jako hlavní dramaturg projektu Praha – evropské město kultury roku 2000. Jeho aprobací na takové funkce byl fakt, že byl blízký Václavu Havlovi...Rovné šance se po převratu nekonaly. Mimochodem, ideálním ředitelem ČF místo pana Kantora by byl profesor muzikologie a hudební skladatel Milan Slavický. Moc si v podstatě podržela skupina scházející se v listopadu 1989 v Laterně magice a nikoho mezi sebe nepustila. Z ní se etablovali všichni tři dosavadní popřevratoví prezidenti…

Ale oči masy na listopadových demonstracích vyzařovaly touhu ještě po jednom velkém ideálu; po nastolení pravdy po temném období vlády lží. Mnozí doslova dychtili znát pravdu o tak zvaném „zvacím dopisu“. Znát pravdu a dočkat se spravedlivého trestu za zradu národa! Zvací dopis je dodnes i právním argumentem pro legitimnost invaze v srpnu 1968. Dokument s podpisy vysokých funkcionářů KSČ žádal po režimu v tehdejší Moskvě intervenci vojsk do ČSSR, kde podle signatářů tohoto dopisu zvítězila kontrarevoluce. Jediný přeživší signatář, Vasil Biľak, popřel pravost podpisu, od soudu unikl bez trestu a dokonce mu na Slovensku postavili sochu. Doporučuji se podívat na střízlivá čísla u jiného pomníku, u Pomníku obětem komunismu Olbrama Zoubka na Petříně. Jak se cítí potomci obětí? Jak změnila ostrakizace předků jejich životy?

Většina lidí v listopadu 89 chtěla znát pravdu o práci StB a o lidech, kteří uvízli v jejich sítích. Po mnoha desítkách let víme, že mnozí podlehli, což v mnoha případech nebránilo jejich působení na klíčových společenských místech, ani udělení ocenění prezidenty České republiky. Ovšem je třeba říci fatálně o správnosti řady obvinění: víme – nevíme, protože ani soudy často nedaly jednoznačný verdikt k působení osob jako agentů StB. Příkladem je přece Andrej Babiš, ex předseda vlády České republiky. A byl na takové vysoké pozici jediným z potenciálních nebo potvrzených agentů? A pokud jde o zvací dopis, připomeňme ještě jaksi dost nevysvětlenou sebevraždu člena ÚV KSČ Antonína Kapka v roce 1990, klíčovou postavu pobídek vysílaných do Moskvy Brežněvovi. Dá se říci, že ani ideál pravdy v těch stěžejních otázkách po listopadu 1989 nezvítězil nad lží. (Dodnes jistě nevíme, kdo dal Petrovi Cibulkovi podklady pro jím uveřejněné seznamy vedené StB. Víme jistě, že postiženým lidem zveřejněním Cibulkových seznamů, byl dán malý prostor k obhajobě. A naopak, lidé ničící mocí StB spoluobčany dožívají v poklidu.)    

Kdo poslouchal a četl desítky let kánon znetvořené řeči, v němž bylo třeba dodržovat socialistickou morálku, studovat odkaz marxismu leninismu, budovat socialistickou společnost, rozvíjet estetiku socialistického realismu, celkově obrovskou sumu  příkazů, odkazů, přímých zákazů a pohrůžek, musel najít sílu ke vzdoru. Poslouchat se to nedalo a doslova deprimoval ten rozpor mezi tím, co jsme žili a tím, co jsme podle těch, kteří náš život hlídali a reflektovali, měli povinně žít.

Když po nástupu k moci Václav Havel řekl, že naše země nezkvétá, mnohým se zatajil dech, protože právě toto se vůbec nesmělo nahlas říkat. Havel měl privilegium říci nahlas to, co jsme z drtivé většiny dávno v rodinách říkali nahlas, ale ne v Československé televizi a v hlavním vysílacím čase. Elitní chartisté vůbec měli privilegium mluvit do médií a psát, což jim neprivilegovaní chartisté po právu vyčítali a také mnozí kvůli tomu Chartu opustili. Tyto nerovné šance byli nepochybným signálem o tom, že u nás nepotismus bude mít hluboké kořeny a úrodnou půdu. Může vůbec společnost prorostlá klanovými vazbami a zbožněním několika málo lidí zkvétat? Jisté je, že kánon znetvořené řeči je ve veřejném prostoru stejně silně přítomen jako v období totality, jen mu světácky můžeme říkat bulšit. Promluvy politiků jsou plny odkazů na návaznost na směřování Havla (v čem, jak a vlastně proč?), na to, co řekl a předpověděl. O jeho klasifikaci našeho kapitalismu jako mafiánského se nemluví. Všichni chtějí být politiky všech, i těch, co je nevolili, staví se za menšiny, rázně chtějí udělat změny v důchodové reformě, v upadajícím školství. Kde vidíme ty změny k lepšímu?

Prohlášení veřejných činitelů jako: „Je třeba vykročit za Miloše Zemana podívat se do budoucna“...(dříve to bylo vykročit k leninským ideálům)...„Myslím, že můžu ukázat, že jsem jednal ve shodě s úřady, které jsem zastával“...(neochvějně jsem zastával stranickou linii)...„Je třeba zeptat se Danuše Nerudové, jak to udělala, aby ta reforma, ona na tom dělala a taky to nedopadlo, aby ta reforma držela“...(proč se ptát na něco, co prokazatelně nedopadlo a mluvčí to dobře ví?) jsou postavené na bulšitu a vytvářejí zaklínací formule, které uspávají rozum posluchačů, vymývají mozky.  Prostor, který privilegovaní dostávají, je ovšem pro ně pastí, protože dříve nebo později se ukáže, že jejich promluvy jsou prázdné, za používaným jazykem nejsou živé a tvůrčí myšlenky, časem plácnou něco, co je otřásajícím svědectvím jejich lhostejnosti k humanistickým ideálům (jednotky NATO „přikročily k humanitárnímu bombardování“). Ale do médií málo kdy pronikne ostrý výkřik, který by negativně hodnotil úroveň mluvčího a obsah řeči, například.„..schováváte se za Havla, buďte sám za sebe a řekněte konkrétně, v čem na něho navážete“...nebo „proč není jednoznačně odmítnut nesmysl až 112 různých pohlaví“. (Oneirogender: pohlaví, které je pohlavím každý den, Polysexuální: pohlaví, které lze popsat pouze jako prázdné místo, Quoissexual: pocit, že pojem pohlaví se na osobu nevztahuje…) Za sebe vznáším protest, protože tato situace přinesla jen zmatení definice pohlaví.

Jsme opět pokusní králíci, kteří mají posloužit v laboratoři liberálního kapitalismu; kdo přesně prorocky vyřkl myšlenku: „Prachy, jenom prachy, nečekají, jen po nich sáhneš a už tě maj“? Bohužel odměny pro znalce správné odpovědi nemám…Prachy se po roce 89 na otevřené scéně kradly, defraudovaly, přihrávaly mocným hráčům, převáděly do daňových rájů. Ideály, zdá se, posloužily především prachům. A ty je pak zadusily...

Kolik nesmyslů  dokážeme odrazit a nepřijmout, abychom si zachovali zdravý rozum, kolik zdeformovaných a často ústavou garantovaných práv si necháme vzít nebo je přenecháme jen privilegovaným politikům a magnátům, ke kolika lžím budeme poslušně mlčet a komu v podstatě mechanicky hodíme do volební urny náš volební lístek? Za totality nepřijít k volbám byl v podstatě závažný protistátní čin. Nyní ještě nejsme tak daleko, i když kdo ví. O mnoha závažných problémech se už nesmí otevřeně hovořit.

Kdybys to tak mohl vidět, Gusto, jak je tady husto. Odpovídá ticho; nikdo nenaslouchá. Natož v prezidentské vile.

Petr Kaňka


 



Anketa

Myslíte si, že je u nás cenzura a dochází k omezování svobody projevu?

Ano 41%
transparent.gif transparent.gif
Ne 30%
transparent.gif transparent.gif
Nevím 29%
transparent.gif transparent.gif